Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

V citové bublině

Svým blízkým můžeme projevit největší úctu tím, že se na ně dokážeme pořádně naštvat.

Ze seriálu: Jednohubky

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová

7. 2. 2016

Psychologie nám dává nejen znalosti, ale také vzory chování. Opravdu se vyplatí následovat je? Prospěje našim osobním vztahům, když se budeme snažit „být dobrým psychologem“?

V pondělním videu psychiatr a psychoterapeut Peter Pöthe mluví o tom, jak jeho profese souvisí s osobním životem. Zazní tam myšlenka, že terapeut si nemá nosit práci domů: bylo by cestou do pekel, kdyby v emočním životě uplatňoval pracovní postupy. Tedy že se i psychiatr může a má například rozčilovat a zlobit.

Tahle úvaha se mi v následujících dnech usídlila v mysli a propracovávala se stále hlouběji. Při tom se jí připletl do cesty rozhovor s Michalem Petrem, který najdete i ve zbrusu nové elektronické knížečce Inventura duševního skladu. Zazní tam redakční otázka: Jak je možné, že sami psychologové, kteří znají fungování lidské mysli a umějí pomoci klientům, se sami mnohdy v náročné situaci nedokážou ovládnout?

Podobná formulace odráží širší představu laické veřejnosti o odbornících přes lidskou duši a nese ve vztahu k nim několik nevyslovených předpokladů. Jako by se tu říkalo: Psycholog je někdo, kdo zná fungování lidské bytosti a umí se podle toho zařídit. Takový vyšší stupeň člověka. Blížit se tomuto stupni je žádoucí – je dobré „být jako psycholog“, umět se tak chovat. Umět se ovládat. Rozumět jednání druhých lidí. Být nad věcí.

Co když je to ale jinak? Pozice odborníka pracujícího s klientem je ve světle toho, co říká Peter Pöthe, spíš určitá role. Tento přístup (empatický, chápající, bez prosazování vlastních zájmů) pak není metou lidského konání, ale velmi specifickým postojem, který má smysl pouze v ohraničené situaci, po vymezenou dobu. Není cílem přenášet tento přístup (ani odpovídající nastavení klienta na druhé straně) do běžného života.

Aby nedošlo k mýlce: je naprosto správné požadovat, aby psycholog či psychoterapeut ovládal svůj obor a ovládal také sebe, a to nejen po dobu terapie. Jakou paseku může napáchat, když to neumí, popisuje v článku Když psycholog fauluje Olga Trampotová. Bezděky přitom tónem svého psaní ukazuje další důležitou věc: komunikaci prostřednictvím emocí.

Emoční komunikace

Se svým okolím nekomunikujeme zdaleka jen významem zvolených slov. Pěkně to vyjadřuje článek Pavly Koucké V hlubině klid:

Lze prožívat vztek a zůstat přitom vnitřně klidná. Jako by se v mém oceánu emocí strhla bouře na povrchu, ale hluboké vody přitom zůstávají nesmírně klidné, stabilní a vyrovnané. Děti jsou napojené na naše hlubiny a bouře na povrchu neohrozí jejich pocit jistoty. Cítí, že je mám ráda, i když jsem se právě rozčílila. A proto nejsou traumatizovány.

Podobně však děti cítí, když sice nic neříkáme, ale uvnitř se na ně zlobíme. Dokonce i tehdy, když svůj hněv popíráme a sami si jej neuvědomujeme. Taková situace je pro ně ovšem silně problematická. Namísto toho, jak emoce zvládat, jim ukazujeme, jak je popírat, a navíc jsou znejistěné: Co se to v mámě nebo tátovi odehrává? Proč nic neřekne? Co si myslí? Na čem jsem?

Píše se tu o dětech (a o rodičovském přístupu, který dětem umožní učit se se svými emocemi pracovat), platí to ale dost možná nejen pro ně. I dospělý vycítí, když se druhý snaží zachovat tvář, zatímco to v něm bublá, a připadá si v takové chvíli zmatený a podvedený. I v dospělosti se vlastně pořád učíme pracovat se svými emocemi – a tím, jak to děláme, zároveň dáváme svému okolí určitou zprávu, fungujeme jako vzor.

Využívejte celý web.

Předplatné

Co z toho pro mě v tuhle chvíli plyne? Když se stavíme do role psychologa, ať už to znamená bezednou empatii nebo moudře analytický pohled, od druhých nás to odděluje. Nemusí jít přímo o vyvyšování, spíš se v takových chvílích ocitáme v jakési paralelní realitě.

Porozumění tomu, proč se lidé chovají určitým způsobem, nám dává pocit bezpečí, snad i předvídatelnosti. Zároveň se snadno můžeme ocitnout v komunikační bublině, kdy budeme vnímat, rozlišovat a chápat (a podle svého naturelu a příležitosti buď vědoucně mlčet, nebo svá zjištění blahosklonně sdělovat), ale nebudeme tak docela žít. Nedokonale. Emotivně. Doopravdy.

Diskuse 0
Jednohubky
Seriál

Postřehy, ohlédnutí, předznamenání. Co by nemělo zapadnout a co se chystá?

Jitka Cholastová

  • Štěstí