Na svět přicházíme bezbranní, otevření a plní důvěry. Vypadá to, že je jen otázkou času, kdy tato důvěra utrží první velkou ránu a ztratí svou bezvýhradnou čistotu. Je to skutečně nevyhnutelné?

Málokdy mi při čtení článků běhá po zádech takový mráz jako u příběhu čtenářky, která se cítí neúplná. Celý život nesu zodpovědnost za ničivý jednání vlastní matky. Milující a milovaný mami. Od věku, který jsem schopná si pamatovat, se mi všemi možnými i nemožnými způsoby snažila dokázat, že nejsem normální, píše Katka a z jejího psaní vysvítá, jak dlouho jí trvalo, než si připustila, jak moc bylo chování její matky vyšinuté a zhoubné. Jak dlouho si říkala ne, to není možné, ona mě přece miluje…

Dítě raději zpochybní sebe („něco se mnou asi není v pořádku“), než by zpochybnilo rodiče, na kterých je plně závislé, takže zásadní ztráta důvěry v ně by pro dítě byla příliš ohrožující.

Tato psychologická poučka mi vytanula na mysli u článku Alberta Kšiňana K té naší toleranci, který jsme připravili na zítra. Rozvíjí smělou myšlenku o naší národní povaze a vztahu k autoritám: Češi jsou ve skutečnosti velcí idealisté a v tomto idealismu létají ode zdi ke zdi. Nejdříve si vytvoří vysoká očekávání, která ovšem způsobí, že se nikdy nemůžou naplnit, po čemž následuje zklamání, které přináší depresi, rezignaci a lhostejnost.

Velká očekávání přinášejí logicky velké propady. Následuje stažení se do deprese, deziluze, nedůvěra ve svou moc a schopnost něco změnit, být pánem svého života. Jsem malý a nikdo mě neposlouchá, jako by si říkal český národ, a touží k někomu vzhlížet, k někomu přilnout.

Nevěřme nikomu?

Je tedy důvěra – nebo spíše důvěřivost – sama tím problémem? Čekej jen to nejhorší, nebudeš zklamaný, říká svérázná a nikterak vzácná životní filozofie. Nevěřme nikomu ve světě širém, nabádal čtenáře (když už jsme u toho národa) Svatopluk Čech. Očekávání jsou mor, na tom se asi shodneme, ale s důvěrou je to jiné.

Důvěřovat je přirozené. A je to i zdravé: „důvěřiví truhlíci se srdcem na dlani“ jsou vlastně sociálními Einsteiny, zjišťuje Radkin Honzák.

Ztrátu schopnosti důvěřovat také sami vnímáme jako překážku a začínáme ji bolestně pociťovat zejména v souvislosti s partnerskými vztahy – stačí nahlédnout do poradny:

• Nedokážu věřit mužům
  
• Neumím partnerovi důvěřovat
  
• Přestávám mu věřit. Bojím se, že mě opustí
  
• Příteli už nedůvěřuji
  

Naše prvotní, dětská, bezbřehá důvěra je ovšem odsouzena k zániku. Dalibor Špok vysvětluje, že úkolem člověka je odejít z útulného, jednoznačného dětského světa (kde je nám vše představováno jako černo‑bílé, zakázané‑nebo‑povolené, prospěšné‑nebo‑škodlivé). V dětském světě je takové zjednodušení nutné a takto musí vypadat dobrá výchova.

Úkolem dítěte je mimo jiné získat důvěru – v sebe, v tento svět, ve druhé. A tuto jistotu získává zjednodušujícím pohledem na svět, jasnými hranicemi, které znamenají bezpečí pro jeho vlastní experimenty. Kdo však chce v těchto hranicích zůstat i v dospělosti, bohužel zůstává stále dítětem…

Čas pro bolest

Záleží jistě na tom, aby ke ztrátě této základní důvěry nedošlo příliš drasticky a příliš brzy. Existují zranění, která bohužel ani nejlepší terapie pravděpodobně nedokáže plně zahojit.

Co tedy zbývá? Bude to asi znít zvláštně, ale jako zásadní a důležité vnímám jedno: pečovat vnitřně o svou zranitelnost a nedovolit tomu citlivému v sobě ztvrdnout a zarůst. Samozřejmě je důležité umět se vymezit a ochránit: nelézt znovu pod parní válec, který člověka už jednou přejel. Ale bolest má své zákonitosti a svůj čas. To, že vás něco bolí, může být dobrá zpráva.

To, co nás trápí a umrtvuje, není dost možná ztráta důvěry, ale ztráta kontaktu.

Čtenářka Katka, kterou zmiňuji v úvodu, popisuje moment, kdy ji přestalo matčino chování bolet, jako den, kdy se odpojila. Když utrpíme těžký úraz nebo se probíráme po lékařském zákroku, napřed to vlastně taky moc nebolí. Začne to až později. Pro tuhle chvíli máme krásný slovní obrat: přichází to k sobě.

To, co nás trápí a umrtvuje, není dost možná ztráta důvěry, ale ztráta kontaktu. Líbí se mi představa, že v doprovodu bolesti k nám vlastně přicházejí zpátky všechny ty kousky naší duše, kterým jsme neměli kapacitu naslouchat, protože jsme plné síly potřebovali k prostému přežití dalšího dne.

Takto to vystihl Václav Vokolek v básni Všechno:

Všechno zraněné kvete.
Světe – div se!
Rána růže. Ale může
být, že zrána
se pootevře brána
nikdy nezhojených ran.
Ráno ran. Rána rána.
Všechno je bolestivě dokořán.
Všechno je
krví zalité.
Prolité slzy
prolínají
vzkazy.
Srázy rozkoše
roztávají.
Bolesti konečně
dozrávají…