Ode zdi ke zdi

Než se pokusíme pochopit lidi s odlišným názorem, klidně si na ně můžeme napřed zanadávat.

Ze seriálu: Jednohubky

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová

18. 12. 2016

Dospělý a zralý člověk je moudrý, kultivovaný a vyrovnaný. Absolutního klidu dosáhne těsně předtím, než se nad ním zaklapne víko rakve.

Uplynulý týden se nesl v duchu hledání rovnováhy mezi extrémy: mohli jsme si přečíst, jak škodí, když je něčeho příliš mnoho či naopak příliš málo. V poradně (a bohaté diskusi u ní) se pak řešilo, jaké chování je málo či dost dospělé.

Při pohledu na články, které čekají na zveřejnění, můžu prozradit, že v hledání té správné pozice mezi extrémy budeme pokračovat: podíváme se, co se pod vlivem aktuálních událostí děje v hlavě sluníčkáře, a na pravou míru uvedeme pár mýtů o psychosomatice.

Princip rovnováhy považuju za velmi užitečný a fandím mu. Proto jsem se rozhodla věnovat dnešní zamyšlení právě extrémům a krajním mezím. Myslím si totiž, že to někdy schytávají až příliš.

Jak se hledá zlatý střed

Vyhraněné názory mají své kouzlo. Podněcují k přemýšlení, dokážou rozproudit debatu. Je to trochu jako hodit do vody šumák: myšlenka začne reagovat s okolím, je kolem toho spousta bublin a někdy i menší poprask.

Každý takový střet má v sobě určitý energický potenciál: jakmile se uvolní, uklidní se i hladina. V diskusi přijde okamžik, kdy už není co dodat – výměna končí. Zlatý střed je vlastně tak trochu nuda.

Když se na to podíváme čistě z osobního hlediska, k čemu nám krajnosti slouží?

  • K vyrovnání. Pokud žijeme delší dobu jednostranně (příliš pracujeme, jsme moc „v hlavě“ nebo se naopak utápíme v emocích…), může se stát, že se opačná stránka přihlásí o slovo a život nás přiměje věnovat pozornost tomu, co jsme zanedbávali.
  • K lepšímu pochopení. Představu o tom, co je štěstí nebo spokojenost, si uděláme nejlépe skrze dotek s jejich protikladem. Na polaritách a vyjednávání mezi nimi není založeno jen naše myšlení, ale i prožívání pocitů.

Pohyb mezi polaritami a vyjednávání optimální pozice mezi nimi může mít podobu vnitřní práce na sobě – objevování protipólů je tak pro člověka cestou k osobní integritě.

Častěji je ale toto psychické dění doprovázeno změnami chování, nezřídka ve stylu ode zdi ke zdi: určitě znáte lidi, kteří si dlouho nechali všechno líbit. Než v sobě našli schopnost ozvat se, když je třeba, prošli si nejprve obdobím, kdy se o svá práva hlásili až příliš vehementně.

7. října 2017

Žena a její role (seminář)

Leona Dyrehauge

Užijme si hru

Přes krajnosti se pak v ideálním případě dobereme k rovnováze. A platí to i naopak: k rovnováze dojdeme nejlépe přes protiklady. Je důležité umět zaujmout jasný postoj. Z promluvy typu „někdy je to tak, jindy jinak“ většinou nikdo není moc moudrý.

Než se pokusíme pochopit své bližní s jejich odlišným názorem, klidně si na ně předtím můžeme trochu zanadávat. Než přistoupíme na kompromis, nechme zaznít naplno, co považujeme za dobrý výsledek sami pro sebe. Neustupujme předem jen proto, aby bylo vidět, jak jsme dospělí, vstřícní a kultivovaní.

Je možné, že naše každodenní dramata jsou nakonec jen jakási kolektivní iluze. Že nakonec na tom, jak se rozhodneme a k jakému pólu se přikloníme, zas tak nesejde. Ale naše prožitky jsou skutečné a nejspíš je právě teď k něčemu potřebujeme. Je dobré mít nadhled, ale hru si užije lépe ten, kdo se do ní umí ponořit.

Diskuse 0
Jednohubky
Seriál

Postřehy, ohlédnutí, předznamenání. Co by nemělo zapadnout a co se chystá?

Jitka Cholastová

  • Štěstí