Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Putovní problémy

Dostali jste do ruky balíček, ze kterého čouhá rozbuška. Posílá vám ho vaše rodina.

Ze seriálu: Jednohubky

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová

9. 10. 2016

Dětství není jen věk. Dítě se stává nejmladším členem rodiny a zaujímá v jejím systému svou funkci. V mnohém – zpočátku prakticky ve všem – je závislé na dospělých. Přijímá podněty ze svého okolí a bezděky se učí, jak to na světě chodí. Zároveň však celý rodinný systém rozhýbává a mění.

Když je řeč o dětství, objevují se před námi dva dosti odlišné obrazy. Na jednu stranu vidíme v období dětství často zdroj (či spíše počátek) řady psychických problémů: nízké sebedůvěry, pocitu nepatřičnosti, odmítnutí, strachu z opuštění… Dítě je takto v našich představách (a diskusích) vnímáno jako křehké a trpné.

Vedle toho se ovšem neméně často setkáváme s obrazem dětství jako oázy čistoty a pravého poznání: dítě ví, co potřebuje, a umí si o to říct. Dokáže svobodně vyjadřovat své emoce. Má jasno v tom, čím chce jednou být. Neřeší, jak by asi vypadalo a co by si o něm lidé řekli, kdyby… Kéž bychom to takto dokázali! Tady je dítě jasně vědomé a autonomní.

Články týkající se dětství nebo výchovy většinou čteme (a někteří autoři je možná i píšou) nejen kvůli dnešním dětem, ale také či především kvůli sobě. Hledáme v nich porozumění svým prožitkům. A někde vzadu nám bliká otázka: jakou mám vlastně dneska šanci něco s tím vším udělat?

Ve spárech chobotnice

Před časem se mi dostala do ruky kniha Johna Bradshawa Rodinná tajemství. Autor v ní obšírně a uceleně popisuje, jaký dopad na psychiku člověka mají průšvihy, které zametli pod koberec jeho předci a prapředci. Jak podobné věci nezmizí, ale ze skrytu působí – vytrvale a s přímostí, která je zřetelná jen ze správného úhlu pohledu.

Tohle čtení ve mně vzbuzovalo ambivalentní pocity. Na jednu stranu řada věcí, které na sobě i v okolí člověk pozoruje a připadají mu bez logiky, začala dostávat smysl. Neúprosnému řádu putovních problémů nechyběla přesvědčivost a jistá elegance.

Vedle toho ale sílil pocit, že dítě, které se narodí do rodiny prošpikované zhoubnými nitkami (což je skoro každá, když jdete dost daleko), se ocitá v pozici jedince, na jehož hlavu vypsala odměnu mafie. Ta hraje jasnou přesilovou hru. Jsou všude a mají dlouhé prsty. Jdou po vás. Nezastaví je ani smrt.

Bradshaw později údajně připustil, že ho při psaní Rodinných tajemství ovlivnily vlastní nezpracované emoce. Což nic nemění na tom, že „putovní problémy“ existují a působí.

Zpráva z dálky

Jak, to vysvětluje v článku Temné dědictví Petr Sakař. „Dítě v komunikaci s rodičem získává sdělení: něco zlého se stalo, ale nesmí se o tom mluvit, protože je to příliš strašné a bolavé. To něco má co do činění se smutkem a psychickou bolestí a je to tak děsivé, že to ani maminka neunese.

Dítě přijímá do svého nitra nejasnou, a přesto naléhavou zprávu: něco zlého se stalo (původní trauma), a jeho další životní směřování a počínání může být touto událostí, o které ale nic neví, i nadále ovlivňováno.“

Jak se s podobnými „zprávami“ a s tím, co napáchaly v našich životech, lze vypořádat? Petr Pöthe vysvětluje, jak důležitá je naše schopnost symbolizovat a reflektovat svoji vnitřní realitu: Třetí prostor

Abychom se to naučili, potřebujeme takzvaný třetí prostor. Nebyl-li k dispozici v raném vztahu s rodičem, lze jej nalézt v dobré terapii. Proč je to důležité? Neumíme-li své vnitřní obsahy symbolizovat, budeme si je stále znovu „odehrávat“ ve svých vztazích.

Běž tam, nevím kam

Složité, viďte. Pokud dáváte před výkladem přednost příběhům a podobenstvím, jedno pro vás mám.

Využívejte celý web.

Předplatné

Situace člověka, kterému život chřadne pod rukama, aniž by věděl proč, připomíná klasickou pohádkovou scénu: žába na prameni, třináctá komnata, šestihlavá saň, začarovaná princezna.

A možná není náhoda, že v pohádkách často princeznu vysvobodí někdo, na koho byste boty nevsadili. Outsider. Nejmladší, co musel do světa, protože doma to nebylo k žití. Hloupý Honza.

Jak to dokáže?

  • Má mysl začátečníka. Je mu jedno, co se traduje v královské rodině. Dívá se na to, co je, a vidí nové souvislosti. Všímá si.
  • Naslouchá moudrým a starším, ale ve všem je neposlouchá. Nehledí na to, kolikrát slyší zděšené synku, tohle ještě nikdo nedokázal…
  • Nesedne si na zadek ani z pana krále. Řekne si o svou šanci.
  • I když si není předem jistý, jak to dopadne, jde do toho.
  • Vlastně je mu to celé tak trochu jedno – ani tu princeznu si kolikrát nakonec nevezme. Nelpí na výsledku.

Takový hrdina je trochu jako dítě. To plné života, zvědavé a autonomní. Dítě, které v rodinném systému funguje trochu jako radar temných míst. Které nechápe a odmítá přijmout, že jsou věci, o kterých se nesluší mluvit. Které neví jak a proč, ale zatraceně dobře cítí, že je tady něco blbě.

Každý z nás je něčím dítětem. Jako větve stromu vyrůstáme z kmene a v zemi nás drží kořeny. Vyživují nás. Jsme na nich závislí. Ale na rozdíl od nich máme šanci napřáhnout se ke světlu, i když ho zatím jen tušíme tam někde za mraky.

Diskuse 0
Jednohubky
Seriál

Postřehy, ohlédnutí, předznamenání. Co by nemělo zapadnout a co se chystá?

Jitka Cholastová

  • Štěstí