Dětství je jednou vnímáno jako doba barevného vidění světa a emoční opravdovosti, jindy jako čas sobecké nesamostatnosti. Dospělí jsou objektivní a zodpovědní, ale taky zkostnatělí a nudní.

Klíčovými slovy tohoto týdne bylo dětství a dospělost, ať už ve videu Radkina Honzáka věnovaném neurotickým miniscénářům, které si neseme z dětství, nebo v psychologickém pohledu na aktuální dění z pera Romana Žižlavského Dětinská společnost. V článku Malí velcí učitelé se Martina Švédová zamýšlí nad tím, v čem bychom si z dětí měli vzít příklad, a Peter Pöthe varuje před návody na děti.

Slovům dítě a dospělý v obecném významu dobře rozumíme. Sluší se připomenout, že vedle toho fungují také jako pojmy:

• S velkým písmenem se označení Dítě, Dospělý (a Rodič) užívá v transakční analýze, ke které ve svých článcích a přednáškách často odkazuje Radkin Honzák.
• O práci s vnitřním dítětem se zase můžete dočíst u Aleše Boreckého.

Představy o dospělosti

Dospělost není vždycky lákavá. Hrdinkou mého dětství byla Pipi dlouhá punčocha, která měla kromě dobrodružné povahy taky touhu najít lék proti dospělosti. V dětských knížkách vůbec dospělí nebývají vykresleni v nejlepším světle.

O něco později se mi do paměti zarylo sugestivní líčení Roberta Fulghuma, co to obnáší být dospělý. Dospělí dělají věci, které nikdo dělat nechce. Čistí okapy a výlevky, odklízejí ze silnice přejetá zvířata a utírají vyblinkaný špenát.

Najdou se ale i obrazy jiného rázu. Jako působivé vyjádření obratu k dospělosti vnímám scénu u zamrzlého jezera z veleznámé kouzelnické ságy, kdy si Harry Potter uvědomí, že ochranného patrona nevyčaroval jeho otec, ale že to byl on sám.

Chybovat není chyba. Děláme to a můžeme to dělat všichni. I dospělí. Ti velcí.

Coby dospívající jsem dospělost neviděla jako nic úžasného. Pocit, že teď už jsem asi opravdu dospělá, mi poprvé blesknul hlavou v situaci, kdy jsem poznala, že je možné nechat druhého v omylu. Že můžu žít, i když vím, že došlo k ohromnému nedorozumění. Že to vlastně docela jde, i když je všechno úplně špatně.

Dospělí dělají kompromisy (sprosté slovo). Přetvařují se (nenapálí druhému místo pozdravu, co si o něm doopravdy myslí). Popírají pravdu (tu moji), aby byl klid.

Jak šel čas, poopravila jsem své mínění přinejmenším ve dvou ohledech. Poměrně brzy mi došlo, že dospělé je naopak nenechat jenom tak věci, které se mi nelíbí a které ubližují. Vyjasňovat nedorozumění a napravovat chyby.

Déle trvalo, než jsem přijala, že mýlit se a chybovat není chyba. Že to děláme a můžeme dělat všichni. I dospělí. Ti velcí, kterým jsem dlouho nedokázala přiznat právo na omylnost a slabost.

Postupně mi došlo, že jsem potřebovala věřit: že poblíž je někdo, kdo všechno sleduje a v pravou chvíli zasáhne, napraví, co se stalo zlého. Že existují studované autority, které umějí rozmotat každé klubko a poradí mi, co si mám myslet.

A tak si říkám, že dospělost možná přichází ve chvíli, kdy člověk ztratí potřebu k někomu vzhlížet. Kdy unese fakt, že ti kolem jsou lidé z masa a kostí, kteří se v mnoha věcech nevyznají a někdy se chovají trochu pitomě. Stejně jako on sám – i když je už dávno dospělý.

Jak se vyvíjely vaše představy o dospělosti?