Abychom otevřeli změně vrátka, musíme být v určitou chvíli ochotní pustit z ruky vesla.
Možná to znáte: váš život si vcelku spokojeně plyne, nebo se aspoň nic nehroutí, a vám se na mysl pomalu vkrádají pochybnosti: Nezačínám stagnovat? Nepřehlížím varovné signály? A co můj vztah, moje kariéra, neměli bychom se někam „posouvat“? A nebo máte problém a usilovně na něm pracujete – aniž byste se pohnuli kamkoli o jediný milimetr. Připadáte si ve slepé uličce. Co se to děje, když se „nic neděje“? K čemu jsou v našem životě proluky, mezery a prázdná místa?
Pokud váš život právě pluje klidnou vodou, je na místě položit si upřímně zásadní otázku: Není tohle náhodou štěstí? Tolik jsme zvyklí prožívat drobná dramata, že můžeme zákoutí tiché spokojenosti prostě přehlédnout. Zároveň ale víme, že klidná voda má tendenci zahnívat.
Jak tedy rozeznat spokojenost od zavírání očí před skrytým problémem, který si tam pod povrchem bobtná a dříve nebo později nadzvedne poklop? Jak poznáme, že v životě (ve vztahu, v profesi) nejdeme správně? Vodítka výstižně nastiňuje Honza Majer v článku Kouzlo padající hvězdy.
V opačné situaci se ocitáme, když si průšvih velice dobře uvědomujeme, ale nic se zkrátka dělat nedá – rozhodně nic takového, co by v dohledné době přineslo jasný výsledek a dalo nám tím potvrzení, že jsme to vzali za správný konec. Mluvím teď o věcech mimo naši moc: o karambolech do zdi, se kterou se nedá diskutovat, ať už má podobu hrozivé diagnózy nebo jde doslova o katastrofu. Jaké to je, když se vám zboří svět, zkoumá Petr Pražák.
Dejme tomu, že se nacházíte někde uprostřed mezi těmito krajnostmi – ani šťastní, ani zdrcení. Máte problém, který si uvědomujete a jehož řešení je víceméně ve vašich rukou. O změnu usilujete, ale ona nepřichází. Jako byste uvíznuli na mělčině. Využili jste všechny známé postupy, vstoupili jste možná i do terapie. Něčeho jste se dotknuli, něco se ve vás otevřelo – ale to je asi tak všechno.
V procesu tvořivého řešení problémů, kdy se ocitáme na neznámé půdě a jde o to vymyslet úplně nový postup, existuje jedna fáze, které se říká inkubační. Následuje poté, co si do hlavy naházíte všechny možné souvislosti, a předtím, než přijde průlom, doslova osvícení (této fázi se říká iluminační). Může trvat různě dlouhou dobu a právě toto "nicnedělání" může – ale taky nemusí – vést ke kýženému výsledku. Má to ovšem několik podmínek:
O vytrvalosti slýcháme hlavně v souvislosti s nějakou činností. Trpělivost a vytrvalost ale můžeme osvědčit i ve vnitřním světě – v setrvání u prožitku, pocitu, i u stavu, kdy zkrátka nevím. Jak vysvětluje Laura Kratochvílová v článku Meditační trouba, naše vnitřní děje totiž potřebují čas a klid.
Někdy se toho děje nejvíc, když se právě "nic neděje". A ničemu nepomůžeme, když se budeme nedočkavě dívat pod pokličku nebo vyhrabávat ze země zasazené semínko, abychom se přesvědčili, jestli už klíčí.
...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.
Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.
Psycholog Dalibor Špok představuje svoji oblíbenou relaxační techniku.
32 min
Většinou píšu tak, abych vás povzbudil, inspiroval. Dnes vás chci zneklidnit.
65 min
Kdybych měl svým dětem předat jen tři životní zkušenosti, byly by to tyto.
12 min
Pokud porozumíme způsobům, jak náš organismus reaguje na trauma, můžeme se postupně zotavit.
12 min