Někdy se v krátkém čase sejdou články, které krouží kolem podobných témat, nebo alespoň vnímání v souvislostech nabízejí. Co má partnerská komunikace společného se zazvoněním telefonu?
Vladimír Macko v článku Když je muž necitlivý rozvíjí myšlenku, že za „nedostatečnou empatií“, na kterou si v souvislosti se svými protějšky častěji stěžují ženy, může stát něco jiného: rozhodnutí, že se podnětem od partnera nenechám ovlivnit. Autor přitom používá poetický obrat rozvlnit v sobě partnerovu nabídku: zkusmo „ochutnat“ pocit, který od partnera přichází – a rozhodnout se, zda a jak odpovíme.
Pokud jde o vztahy, podobné vysvětlení asi nesedí vždycky – i v dlouhodobých a dobře sehraných partnerstvích se může stát, že partnerovu nabídku prostě přehlédneme. Obraz „rozvlňování nabídky“ přesto dobře vystihuje naši každodenní zkušenost s vnějším světem.
Ve skutečnosti totiž každý podnět předtím, než dojde (nebo nedojde) z naší strany k odezvě, projde naším vnitřním prostředím, byť by to byl průchod bleskový a z velké části se odehrávající mimo vědomou kontrolu – jako když koutkem oka zahlédneme blížící se auto a uskočíme, ještě než si vůbec uvědomíme, že nám hrozilo nebezpečí.
Vnitřní ekosystém
Obvykle máme na reakci přece jen více času než zlomek vteřiny. Máme možnost nereagovat, ale jednat. Nenechat se vláčet vnějšími pobídkami, ale rozhodovat se a své jednání řídit. To neznamená, že při každém zazvonění telefonu nebo zjištění nemilé skutečnosti složíme hlavu do dlaní a dlouze a hluboce se zamyslíme.
Schopnost nereagovat, nenechat se zaplést do filmu, který nám běží v hlavě, je jedním z aspektů všímavosti (tu si můžete v odkazu uvedeném v článku Moniky Stehlíkové Všímavost vás přivede k sobě otestovat). Dalším je schopnost být „duchem přítomen“ u toho, co právě dělám, nebo schopnost nehodnotit, zdržet se okamžitého nálepkování.
Základem všímavého přístupu je něco ještě elementárnějšího: pozorování a popisování. Tedy schopnost věnovat pozornost tomu, co se odehrává kolem nás i v nás, a zorientovat se v tom.
Příliš abstraktní? Moc složité? Kultivace našeho vnitřního prostředí tak, aby převažoval stav životaschopné rovnováhy, se může odrazit od jiného výchozího bodu, než je naše mysl. Všechna tato pomyslná i doslovná „hnutí“ se totiž zároveň odehrávají v našem těle. Práci s tělem a rozvíjení vnímavosti se věnuje vynikající seriál Martina Švihly Mysl, srdce a tělo v rovnováze.
Na propojování práce s tělem a práce s myslí bude zaměřen i seminář Honzy Smetánky a Honzy Vojtka: Tělo a mozek – praktický seminář
K čemu to všechno? Čím větší kontakt máme sami se sebou, tím koherentnější naše jednání bude. Lidé, kteří se propojování mysli a tělesných prožitků věnují delší dobu, působí často klidným dojmem, ale zároveň jsou plní energie. Mívají živý pohled, zajímají se o svět okolo, komunikují, a přitom jsou ukotvení ve svém středu. Zdá se mi to jako meta, za kterou stojí za to jít.
Když dokážeme věnovat chvilku tomu, abychom v sobě rozehráli podnět zvenčí, a zapojíme přitom nejen racionální rozhodování nebo jedno citové hnutí, ale celý svůj vnitřní orchestr, ušetříme si dost možná do budoucna spoustu času s hlavou v dlaních a nevěřícným úžasem, do čeho jsme se to jen nechali zatáhnout.
