Pod kontrolou

Mirka Čejková si v článku o tom, jak je těžké získat zaměstnání, když je vám padesát, všímá zajímavého fenoménu. Některé firmy zavádějí s velkou pompou speciální programy, které pracovní kolektiv připraví na soužití s novými kolegy. Ti jsou v něčem „jiní“ – nevidomí, na vozíku nebo třeba vyššího věku. Školení má ošetřit lidskou stránku soužití na pracovišti.

Proti takovému bohulibému záměru lze stěží něco namítat, naopak: je skvělé, že se podobné věci dějí. Přinejmenším u lidí „handicapovaných“ věkem se ale ukazuje i absurdní rozměr celé věci.

Různorodý pracovní kolektiv může podnik mít, aniž by tomu říkal „realizace programu zaměstnanosti znevýhodněných skupin“ (či nějak podobně) – stačí nehledět při náboru nových sil na proměnné, které nesouvisejí přímo s požadovanými pracovními dovednostmi.

Stejně přirozeně by mohlo přijít i kýžené soužití – stačilo by vzájemně respektovat, že každý jsme zkrátka nějaký.

Odpočinek na povel

Příkladů z podobného soudku by se našlo víc – třeba když vedení ve jménu produktivity práce nastolí přísný dozor nad tím, aby zaměstnanci neztráceli čas tlacháním a prodlevami.

V dalším kroku pak firma zjistí, že odpočinek a sociální interakce zdaru díla ve skutečnosti prospívají, takže manažeři zřídí relaxační zónu a o víkendu se všichni společně vypraví stmelovat kolektiv pod vedením týmu specialistů.

Nabízí se kacířská otázka, zda se v podobném duchu nenese i obliba nejrůznějších sebepoznávacích a zážitkových akcí. Při pohledu do diáře nejednoho z nás to vypadá, že chceme mít všechny své povinnosti co nejdříve splněné hlavně proto, abychom se ve volném čase nechali zorganizovat.

Není moudré zbavovat se berliček, dokud jsou tím jediným, co nás drží na nohou.

Na osobní úrovni jsou na druhou stranu lépe vidět klady tohoto řízeného přístupu. Dobře nastavená struktura a omezení, která člověku nevyhnutelně dává například časový harmonogram víkendového kurzu, nakonec tak omezujícími nejsou, naopak: dávají nám určitý rámec. V něm je pak možné dát stranou všechno ostatní, uvolnit se, nacházet nové podněty, relaxovat i růst.

Ve snaze zavést do svého života řád a omezit nesnáze bychom ale neměli dovolit, aby nám pravidla přerostla přes hlavu.

Vnější opěrný systém

Dejme tomu, že bojujete se zapomnětlivostí a roztržitostí. Ráno si nemůžete za nic vybavit, kam jste si večer odložili klíče. Zalijete horkou vodou hrnek s papírovým obalem na dně, zatímco nepoužitý sáček čaje, který jste z obalu bezmyšlenkovitě vyndali, leží v odpadkovém koši. Zazdíte pravidelný sraz s kamarády, protože vám nedojde, co je za den.

Můžete si nastavit v telefonu upomínku. Napsat si poznámku na papírek. Všechno vždycky pečlivě zaznamenat do diáře – nejlépe i zpětně. Vyvěsit v kuchyňce varovnou ceduli. Dávat klíče vždycky!!! na stejné místo hned, jak za sebou zavřete dveře. Předvídat a plánovat tak, abyste eliminovali nemilá překvapení a kolize.

Můžete taky skončit dočista zauzlovaní a vystresovaní, když mobil nebo diář zapomenete, papírek ztratíte, ceduli přehlédnete a klíče vám sbalí váš nepozorný partner. A co teprve když se nebavíme o denní rutině, ale větších životních rozhodnutích.

Rozdíl je v tom, jestli nám papírky a aplikace (a školení, manuály a poradci) slouží jako záchytné body, díky kterým můžeme obrátit svou pozornost k tomu, co je důležité – nebo zda je používáme jako berličky v marné snaze pacifikovat rostoucí vnitřní chaos a nespokojenost.

Není moudré zbavovat se berliček, dokud jsou tím jediným, co nás drží na nohou. Větší smysl má ale posilování vnitřní stability, aby nás ani nepředvídatelné změny a zádrhely nevyhodily z rovnováhy fatálně. A někdy je jediným rozumným řešením přestat „zvládat“ něco, co jsme dávno měli pustit k vodě.