K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Ticho, prosím

Pustit si muziku pěkně nahlas je paráda. Sousedovi z druhé strany zdi už to ovšem tak skvěle nezní.

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová

5. 6. 2016

Ze seriálu: Jednohubky

Člověk toužící po tichu je psancem na útěku. Nikoho neobtěžuje, tak proč ostatní nedokážou totéž? Jsme obklopeni přemírou zvuků, které jdou přímo do mozku.

Dnešní děti už pomalu nevědí, co je to hrát si jen tak venku před domem, zvlášť ve městech, všímá si v článku Rodiče v kleštích Pavla Koucká. S nastupujícím létem jsem si uvědomila, že tam, kde žiju, to zatím – naštěstí pro děti – neplatí. Mezi našimi paneláky si děti hrají skoro každý den, celé odpoledne, vlastně až do večera. Přes otevřená okna (ano, už je vážně teplo) je všichni celou tu dobu slyšíme.

Slyšíme taky živý rozhovor dam na chodníku, vodu puštěnou u sousedů, o vrtání a broušení v bytě, který už půl roku prochází rekonstrukcí, nemluvě. Slyšíme sbíječky z nedaleké křižovatky, protože s teplým jarem přišla i doba zvelebování městských komunikací. Štěkot psů se mísí s kvílením cirkulárky ze zahrádek a nad tím vším řvou jako o život ptáci.

„Akustický smog narůstá a poškozuje přímo sluchové ústrojí,“ konstatuje v článku Škodí uším, škodí duši Radkin Honzák. „Část sluchové dráhy míří přímo do jednoho z emočních center, kde je zpracováno jako signál rozlišující pohodu nebo nebezpečí.“ A navíc: „Uši nemají žádná víčka. Je to proto, že nás mají svou neustálou pohotovostí chránit.“

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Zpěv ptáků, šumění stromů, ale třeba i nerozlišitelný ruch v kavárně nebo pravidelný rytmus jedoucího vlaku, to všechno jsou zvuky, které spíše uklidňují.

Záleží i na tom, které zvuky máme jako libé či nelibé uloženy osobní paměti – vyrostla jsem na vesnici, takže mi vzdálený zvuk cirkulárky navozuje atmosféru sobotního odpoledne. Zároveň mám pocit, že je svět skutečně čím dál hlučnější.

Přijít do prázdného bytu, zhluboka vydechnout a pustit si na plné pecky svou oblíbenou hudbu je prostě paráda. Pořádně si zahulákat někde venku nebo vypustit emoce nadáváním, spílání, pláčem a křikem je osvobozující – někteří potřebují hodiny terapie, aby si podobný přirozený a úlevný projev dovolili.

Jiní s ním nemají nejmenší problém a nadávají, spílají a hulákají na ulici, v parku, v tramvaji. Jsou i takoví, kteří si snad přímo užívají, že od nich můžete odvrátit zrak, ale nemůžete je neslyšet.

Absolutní ticho by bylo hrozivé. Ticho obyčejné, bez jekotu, houkaček, sbíječek a proudů aut je čím dál vzácnější. K jeho narušení nebo přímo likvidaci totiž stačí jeden jediný zdroj.

Využívejte celý web.

Předplatné

A tak se většinou snažíme jakéhosi komfortu docílit tím, že se obklopíme vlastními zvuky. Zesílíme rádio. Zvýšíme hlas, aby nás soused u stolu v restauraci lépe slyšel. Okřikneme děti, aby se ztišily. Každý z přidaných decibelů člověka ale ve skutečnosti víc a víc stresuje, takže nakonec má jediné přání: pořádně si zařvat, aby to ze sebe dostal.

Můžeme ovšem zvolit opačnou cestu – vyrazit za tichem. Někam pryč z města, do přírody. Smůla je, že to obvykle napadne ve stejnou dobu i pár dalších lidí. Vezmou s sebou své děti. Psy. Telefony. A dřív nebo později někdo pro dobrou pohodu vytáhne i repráky.

Diskuse 0
Jednohubky
Seriál

Postřehy, ohlédnutí, předznamenání. Co by nemělo zapadnout a co se chystá?

Jitka Cholastová

  • Štěstí