Kam jsme dali duši?

Jitka Cholastová
Editorka Psychologie.cz

5. 2. 2017

Ze seriálu: Jednohubky

Často slyšíme, že člověk má naslouchat sám sobě, spojit se se sebou, svým nitrem. Když to uděláme, co tam najdeme?

Potřebujeme znát sami sebe, rozhodovat se sami za sebe. Ve světě, kde padá jedna autorita za druhou, nám nic jiného nezbývá. Musíme si najít vlastní, osobní postoj nejen k záležitostem, které se bezprostředně týkají nás samotných, ale i ke klíčovým otázkám života a světa jako takového.

Je to historicky poměrně nová situace a vůbec to není jednoduché. Není se tedy čemu divit, že mnoho lidí cítí zmatek a úzkost a hledají někoho, kdo by jim ty velké a těžké otázky zodpověděl: kdo ví, o co tady jde. Hledají houf sobě podobných, a nakonec i způsob, jak si vybít frustraci.

Přednáška

21. září 2026

Tereza Ševčíková: Co je se mnou dobře?

Tereza Ševčíková

Takže ano, poznat sám sebe. Ale co je vlastně ve mně tak zvláštního? Jak to, že musím vyvinout úsilí, abych odhalil něco, co mám v sobě odjakživa? A kde se to tam vůbec vzalo?

Víme, že máme vrozené některé osobností charakteristiky – například temperament. Vedle toho už v raném dětství nasajeme spoustu představ o tom, jak to na světě chodí, a než se rozkoukáme, necháme si naložit na hrb i kus rodinného haraburdí.

Nechci říkat, že tohle jsou na naší cestě překážky. Možná spíš materiál, se kterým se v rámci možností nějak vypořádáváme. Určitě to ale není „to ono“, co nás vede k celistvosti a naplnění. Zdravé jádro tam uvnitř. Životní jiskra. Duše…

Božský termostat

Když jsme hledali titulek pro článek o psychosomatice, říkala jsem si, že by měl vystihnout ten základní konflikt těla a duše. Renata Ježková mě vyvedla z omylu: to, co nám dělá v životě neplechu, není spor těla s duší, ale spíš konflikt duše s rozumem, který se do těla promítá.

Jako bychom v sobě měli zabudovaný smysl pro rovnováhu – takový termostat, který hlídá, jestli něčeho není příliš. Něco, co nás umí (skrze zdravotní potíže) i klepnout přes prsty, když se ubíráme špatným směrem. Mohli bychom tu mluvit o jakési moudrosti organismu, ne nutně přímo o duši.

Jakmile se od ní vzdálíme, můžeme upadnout do útlumu, nebo naopak do neklidu, mrzutosti, bezcílného těkání. I pokusy o změnu mohou mít v takovém stavu spíš podobu nutkavého jednání, jak si všímá Matěj Grunt v článku Proč se nerozvíjet.

Někteří jdou ovšem mnohem dál. „Každý z nás byl přiveden na tento svět, aby naplnil své lidské možnosti, a duše je právě ta část našeho já, která z nás činí skutečné lidské bytosti,“ píše Thomas Moore ve své Knize o duši. „Duševní potravu získáte tak, že budete plnit své poslání, že rozvinete možnosti, jež jsou skryty ve vaší duši. Splníte‑li poslání své duše, budete mít ty správné pocity.“

A tady už začíná být jasné, proč je představa člověka obdařeného duší pro řadu lidí těžko přijatelná (a proč kolem ní chodí po špičkách i samotná psychologie): domyšleno do důsledků to totiž znamená, že v sobě máme nejen povahové vlohy, ale i určitý plán.

Využívejte celý web.

Předplatné

Něco má s námi plán. Něco se skrze nás ve světě uskutečňuje – máme své poslání. A pokud je neodhalíme a nenaplníme, nebudeme ani šťastní.

Co víc: znamenalo by to, že i když jsme sami sebou, nejsme tak docela sami. Máme duši, nebo spíš duše má nás.

Že i po pádu či spíše erozi všelijakých světských autorit zbývá něco, před čím je záhodno stanout s bázní a úctou.

Závratné pomyšlení, viďte…