Nevyplývají nejrůznější osobní problémy u některých z nás především z toho, že jsme se prostě ještě nerozhodli, jestli se do toho života vůbec pustíme?

Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit. Případně: Já jsem se o život neprosil (se skrytou výčitkou co si to jen ti moji rodiče dovolili mě sem přivést!). Takové nálady občas probleskují, když je řeč o smyslu života.

Aktuálně tuto otázku podnítil pondělní článek Romana Žižlavského Smysl toho všeho. Při čtení diskuse pod ním by se mohlo zdát, že lidstvo se dělí na ty, kteří o životě přemýšlejí, a na ty, kteří žijí, v obou případech často s jemnějším nebo i pořádně ostrým ostnem namířeným proti „těm druhým“: Co to řešíte versus Jak jen můžete neřešit?

V poradně se úvahy o smyslu života objevují vesměs u mladých lidí, kterým se nedaří v životě zakotvit – v ničem nevynikají, nic je nějak zvlášť nebaví, mají pocit, že nevědí, jak se pro budoucnost zařídit.

Nejsou tedy nakonec úvahy o smyslu života vlastně jen vedlejším projevem pocitu neúspěchu a nezdaru? Kladli bychom si je stejně, mít naplňující vztahy, uspokojující – nebo alespoň uspokojivou – práci a dobré zázemí? Článek Petera Grejtáka Když nic nemá smysl ukazuje, že to bude složitější. I když si žijete docela dobře, mohou vás přepadnout pochybnosti nebo přímo pocit ztráty smyslu.

Přemýšlení, nebo život

Jako by tu vedle sebe šly dvě linie: náš život, jak jej žijeme – a naše prožívání tohoto života, postoj, který ke svému životu zaujímáme, způsob, jakým o něm přemýšlíme, když se zastavíme a ohlédneme (nebo když nás něco přinutí zpomalit).

Není to tábor „těch druhých“, ale dva stavy mysli: prožívání, nebo reflexe. Málokdo umí provádět obojí najednou, a tak nás pobývání u jedné z těchto mentálních činností většinou dočasně vyřadí z té druhé.

• Intenzivní ponoření do aktivního života dříve či později vyvolá potřebu reflexe.
• Nepohoda zažívaná při přemítání o životě může naopak signalizovat potřebu přísunu zážitků, o kterých by bylo možno přemýšlet.

Pokud mám tedy pocit, že můj život postrádá smysl, možná je to přece jen proto, že se momentálně příliš věnuji přemýšlení o životě a málo životu samotnému. Smysl života se nedá vymyslet, upozorňuje Andrea Platznerová a zavilým „přemýšlečům“ navrhuje vyčlenit si pro přemítání o smyslu života určitý ohraničený čas a ve zbytku klidně i „nesmyslně“ žít.

Smysl života se totiž, jak se to jeví, nedá vymyslet jednou provždy, do zásoby. Období bilancování, přemítání a zpochybňování mohou přinést své ovoce, pokud se budou střídat s obdobími, kdy zkoušíme, vydáváme se do neznáma, navazujeme a udržujeme vztahy, učíme se obstát v nové práci.

„Smysl musíme nalézt v životním směřování směrem k tomu, co nás naplňuje, oslovuje a baví, a zároveň v překonávání našich úzkostí, lenosti, depresí, nevíry, komplikací a konfliktů, které nás rozhodně nebaví,“ říká další velký vyznavač životní rovnováhy Dalibor Špok v článku Ten, kdo se mění, a připomíná, že začít můžeme a musíme právě tam, kde aktuálně jsme, jakkoli nepřipravení a nejistí si v tu chvíli připadáme. Jistotu totiž získáme jednotlivými kroky, které podnikneme.

A Michal Mynář v článku Změna, nebo jistota? dodává, že „skutečná jistota se neopírá o to, co máme, ale o to, kým jsme. Přesněji: jak sami sebe vnímáme. Zdrojem jistoty je přesvědčení, že se na sebe můžeme v obtížných situacích spolehnout a že se ke všemu, co život přináší, dokážeme postavit čelem. Je to jistota v tom, že dokážeme čelit nejistotě.“

Pořád si říkáte, že jste nikdy nikomu nepodepsali, že do podniku jménem život jdete, a už vůbec že jste nebyli obeznámeni se všemi riziky či podmínkami možného odstoupení od smlouvy? Dávno tu smlouvu plníte. Každým novým dnem svého života.

Nemusíme každý jeden den zvládnout bez zakolísání, ale pokusme se, jak jen to jde, nenechat sami sebe ve štychu.