Kariéra bílé růže

Středním věkem život nekončí – profesní ani osobní. A někdy právě pozdní sklizeň přinese ty nejsladší plody. Příběh, o který se s vámi dnes chci podělit, je toho důkazem.

Když jsem vyrůstala, měli jsme na zahradě keř čajových růží. Květy měly světlounce pudrovou barvu a nádherně voněly – tak jsem si je aspoň pamatovala. Keř byl hodně starý a už roky neměl květy ani listy. Byl suchý a vypadal mrtvý.

Ani nevím, proč ho naši nezlikvidovali. Možná jim ho bylo líto, možná to prostě jen nebylo důležité. A pak, asi pět nebo šest let poté, co kvetl naposledy, na něm vyrazila jedna jediná růže, nádherná, obrovská. Rok nato už kvetl celý, stejně jako několik následujících let.

Seminář

29. dubna. – 3. května 2026

Psychická odolnost

Psychologie.cz

Nedávno jsem si na tuhle bílou růži vzpomněla. Připomněla mi, že jeden opravdu nikdy neví, co z čeho ještě vzejde a kdy přesně to bude. Že i něco, co vypadá bez života, mrtvé být nemusí.

A říkám si, jestli dneska člověk vůbec má ve svém životě dost respektu (nebo i lenosti), aby nechal žít nebo aspoň netrhal s kořínky něco, co právě teď „nic nenese“. Někdy mi připadá, že jsme velmi výkonově a účelově naladění i ve vnitřních, osobních věcech: chci vědět, k čemu mi to bude, kdy přijde konečně změna, jakou má to či ono perspektivu…

Mohlo by vás zajímat

Síla duše

Co nám umožňuje odpoutat se od těžkostí, které nás potkaly, a znovu vzlétnout?

Přečíst článek

Ta jedna jediná růže před nějakými dvaceti lety rozkvetla právě včas, abych ji mohla při děkovačce dát herci, který mě okouzlil v Pitínského inscenaci Osm a půl (a půl) podle Felliniho. Hrál tam bílého klauna, stínové dvojče hlavní postavy – takové jeho vnitřní dítě, které během celé hry svým chováním vyjadřovalo to, co hrdina doopravdy chtěl a jak se uvnitř cítil. Lev salónů flirtoval s dámami a klaun si sypal písek z ruky do ruky a smál se…

Jak jsem si na to vzpomněla? Dnes, když už je mu ‑sát, má tenhle zlínský herec jednu z hlavních rolí ve filmu Miroslava Krobota Kvarteto, který právě přichází do kin. Režisér Krobot svůj první celovečerní film natočil v době, kdy mu bylo přes šedesát. Na scénáři Díry u Hanušovic i Kvarteta, „filmu o hledání štěstí“, se podílel psycholog Lubomír Smékal – zralý moudrý pán.

Asi je jasné, kam tím mířím. Není to příběh o sedávání v koutě – všichni zmínění mají za sebou dlouhou a poctivou práci. Na svou hvězdnou hodinu si však počkali trochu déle a jistě zažili období, která by se zvenčí snadno jevila jako hluchá.

Dnes si mnozí přečtou knížku nebo jdou na seminář a okamžitě chtějí vědět, jak je to obohatí. Odmítáme se zabývat něčím, co nám z bezprostřední blízkosti „nic nedává“, co se hned teď neúročí. A pak ten pocit, že je třeba stihnout všechno včas: dítěti, které nezačne s angličtinou už ve školce, fatálně ujel vlak…

Ale platí to i pro náš vnitřní život. Možná i vy máte v sobě něco, co vypadá jako mrtvé, dávno odpískané, pasé. Třeba si myslíte, že vám definitivně ujel vlak a už vás nikdy nemůže potkat velká láska nebo zajímavá příležitost. Je dobré vědět, že to všechno může být ještě úplně jinak.