Středním věkem život nekončí – profesní ani osobní. A někdy právě pozdní sklizeň přinese ty nejsladší plody. Příběh, o který se s vámi dnes chci podělit, je toho důkazem.

Když jsem vyrůstala, měli jsme na zahradě keř čajových růží. Květy měly světlounce pudrovou barvu a nádherně voněly – tak jsem si je aspoň pamatovala. Keř byl hodně starý a už roky neměl květy ani listy. Byl suchý a vypadal mrtvý.

Ani nevím, proč ho naši nezlikvidovali. Možná jim ho bylo líto, možná to prostě jen nebylo důležité. A pak, asi pět nebo šest let poté, co kvetl naposledy, na něm vyrazila jedna jediná růže, nádherná, obrovská. Rok nato už kvetl celý, stejně jako několik následujících let.

Nedávno jsem si na tuhle bílou růži vzpomněla. Připomněla mi, že jeden opravdu nikdy neví, co z čeho ještě vzejde a kdy přesně to bude. Že i něco, co vypadá bez života, mrtvé být nemusí.

A říkám si, jestli dneska člověk vůbec má ve svém životě dost respektu (nebo i lenosti), aby nechal žít nebo aspoň netrhal s kořínky něco, co právě teď „nic nenese“. Někdy mi připadá, že jsme velmi výkonově a účelově naladění i ve vnitřních, osobních věcech: chci vědět, k čemu mi to bude, kdy přijde konečně změna, jakou má to či ono perspektivu…

Ta jedna jediná růže před nějakými dvaceti lety rozkvetla právě včas, abych ji mohla při děkovačce dát herci, který mě okouzlil v Pitínského inscenaci Osm a půl (a půl) podle Felliniho. Hrál tam bílého klauna, stínové dvojče hlavní postavy – takové jeho vnitřní dítě, které během celé hry svým chováním vyjadřovalo to, co hrdina doopravdy chtěl a jak se uvnitř cítil. Lev salónů flirtoval s dámami a klaun si sypal písek z ruky do ruky a smál se…

Jak jsem si na to vzpomněla? Dnes, když už je mu ‑sát, má tenhle zlínský herec jednu z hlavních rolí ve filmu Miroslava Krobota Kvarteto, který právě přichází do kin. Režisér Krobot svůj první celovečerní film natočil v době, kdy mu bylo přes šedesát. Na scénáři Díry u Hanušovic i Kvarteta, „filmu o hledání štěstí“, se podílel psycholog Lubomír Smékal – zralý moudrý pán.

Asi je jasné, kam tím mířím. Není to příběh o sedávání v koutě – všichni zmínění mají za sebou dlouhou a poctivou práci. Na svou hvězdnou hodinu si však počkali trochu déle a jistě zažili období, která by se zvenčí snadno jevila jako hluchá.

Dnes si mnozí přečtou knížku nebo jdou na seminář a okamžitě chtějí vědět, jak je to obohatí. Odmítáme se zabývat něčím, co nám z bezprostřední blízkosti „nic nedává“, co se hned teď neúročí. A pak ten pocit, že je třeba stihnout všechno včas: dítěti, které nezačne s angličtinou už ve školce, fatálně ujel vlak…

Ale platí to i pro náš vnitřní život. Možná i vy máte v sobě něco, co vypadá jako mrtvé, dávno odpískané, pasé. Třeba si myslíte, že vám definitivně ujel vlak a už vás nikdy nemůže potkat velká láska nebo zajímavá příležitost. Je dobré vědět, že to všechno může být ještě úplně jinak.