Možná to znáte: váš život si vcelku spokojeně plyne, nebo se aspoň nic nehroutí, a vám se na mysl pomalu vkrádají pochybnosti: Nezačínám stagnovat? Nepřehlížím varovné signály? A co můj vztah, moje kariéra, neměli bychom se někam „posouvat“? A nebo máte problém a usilovně na něm pracujete – aniž byste se pohnuli kamkoli o jediný milimetr. Připadáte si ve slepé uličce. Co se to děje, když se „nic neděje“? K čemu jsou v našem životě proluky, mezery a prázdná místa?
Pokud váš život právě pluje klidnou vodou, je na místě položit si upřímně zásadní otázku: Není tohle náhodou štěstí? Tolik jsme zvyklí prožívat drobná dramata, že můžeme zákoutí tiché spokojenosti prostě přehlédnout. Zároveň ale víme, že klidná voda má tendenci zahnívat.
Jak tedy rozeznat spokojenost od zavírání očí před skrytým problémem, který si tam pod povrchem bobtná a dříve nebo později nadzvedne poklop? Jak poznáme, že v životě (ve vztahu, v profesi) nejdeme správně? Vodítka výstižně nastiňuje Honza Majer v článku Kouzlo padající hvězdy.
V opačné situaci se ocitáme, když si průšvih velice dobře uvědomujeme, ale nic se zkrátka dělat nedá – rozhodně nic takového, co by v dohledné době přineslo jasný výsledek a dalo nám tím potvrzení, že jsme to vzali za správný konec. Mluvím teď o věcech mimo naši moc: o karambolech do zdi, se kterou se nedá diskutovat, ať už má podobu hrozivé diagnózy nebo jde doslova o katastrofu. Jaké to je, když se vám zboří svět, zkoumá Petr Pražák.
Už klíčí? Možná…
Dejme tomu, že se nacházíte někde uprostřed mezi těmito krajnostmi – ani šťastní, ani zdrcení. Máte problém, který si uvědomujete a jehož řešení je víceméně ve vašich rukou. O změnu usilujete, ale ona nepřichází. Jako byste uvíznuli na mělčině. Využili jste všechny známé postupy, vstoupili jste možná i do terapie. Něčeho jste se dotknuli, něco se ve vás otevřelo – ale to je asi tak všechno.
V procesu tvořivého řešení problémů, kdy se ocitáme na neznámé půdě a jde o to vymyslet úplně nový postup, existuje jedna fáze, které se říká inkubační. Následuje poté, co si do hlavy naházíte všechny možné souvislosti, a předtím, než přijde průlom, doslova osvícení (této fázi se říká iluminační). Může trvat různě dlouhou dobu a právě toto „nicnedělání“ může – ale taky nemusí – vést ke kýženému výsledku. Má to ovšem několik podmínek:
- Jak vyplývá z místa této fáze mezi ostatními, inkubace se děje za předpokladu, že jsme předtím na řešení problému určitou dobu poctivě pracovali: zkoumali alternativy, sbírali data. V našem osobním životě tímto zkoumáním může být například kontakt s hlubokými pocity. Pokud prostě jen sedíme a čekáme, že se situace, která nám nevyhovuje, nějak změní, že se něco stane, inkubace to není. Občas se i tak opravdu věci vyřeší samy, ale jde spíš o náhodu.
- Další podstatnou okolností je skutečný zájem o věc. Vyřešit můžeme jen problémy, které jsou naše. To se obvykle říká, když máme pocit, že si někdo bere na sebe cizí starosti. Ale jde ještě o něco jiného: problém, který můžeme vyřešit, situace, se kterou můžeme pohnout, musí být něco, co hýbe námi, co cítíme jako živé a smysluplné. Ne jen že si myslíme „asi by bylo dobré změnit práci“ nebo „měl/a bych s tím (dosaďte libovolně) nejspíš něco dělat“. Ano, někdy se nám do změny nechce, protože jsme na stávající stav zvyklí, přináší nám svým způsobem nějaký zisk. Pak to možná chce problém pootočit, přesněji pojmenovat, abychom se s ním vnitřně propojili.
- A do třetice: musíme být ochotni vkročit do prázdna. Ne říct si „dobrá, teď si dám oraz a ono to pak přijde“. V drobném měřítku to může fungovat (vstanu od stolu a právě v tu chvíli přijde nápad), ale v podstatě jde o kalkul. Abychom změně otevřeli vrátka, je třeba skutečně pustit z ruky vesla (jestli se vám vybavila scéna z filmu Trosečník, to je přesně ono). Otevřít se faktu, že právě teď nevím, nevidím východisko, neumím si pomoci.
O vytrvalosti slýcháme hlavně v souvislosti s nějakou činností. Trpělivost a vytrvalost ale můžeme osvědčit i ve vnitřním světě – v setrvání u prožitku, pocitu, i u stavu, kdy zkrátka nevím. Naše vnitřní děje totiž potřebují čas a klid.
Někdy se toho děje nejvíc, když se právě „nic neděje“. A ničemu nepomůžeme, když se budeme nedočkavě dívat pod pokličku nebo vyhrabávat ze země zasazené semínko, abychom se přesvědčili, jestli už klíčí.
