Když jsem poprvé pod článkem na Psychologii.cz uviděla symbol srdce, bezděky se mi roztáhla pusa do úsměvu: „Jé, srdíčko! A jaké krásné!“ Sotva jsem svou reakci zaregistrovala, hlavou mi prolétlo: „Hmm, a není to trochu dětinské, že se mi líbí?“

Věděla jsem, že se to chystá – tlačítkem se symbolem srdíčka mohou čtenáři, kteří mají přístup ke kompletnímu obsahu webu, hodnotit články a vytvářet si zároveň osobní archiv oblíbených. Přesto mě překvapilo, co s člověkem takové srdce v kroužku dokáže udělat.

Moje myšlenky pak šly od zneužívaných (protože fakt fungují) a mnohdy vysmívaných symbolů přes guilty pleasure (to jsou ty filmy, co u nich brečíte, nebo popové vykopávky, na které tancujete, když nikdo není doma) až k tématu, které se mi propojuje s osobním rozvojem a životní spokojeností.

Otázka, která se mi začala někde vzadu rýsovat, mě znepokojila.

Vytěsnili jsme lásku?

Dnešní doba přeje odkrývání tabu. Neplatí to vždy a všude, obecně vzato ale neexistuje takřka nic, o čem by se nemluvilo. Na světlo vycházejí nejrůznější temná tajemství.

Je to důležitý proces, ale má háček: ve stínu se přitom ocitá to pozitivní. Věnujeme‑li totiž soustředěnou pozornost a dáváme‑li prostor jednomu z pólů spektra, ten opačný se dostává „pod svícen“.

A tak je dnes možné veřejně přiznat, že člověk ve čtyřiceti pořád ještě nepotkal lásku a vlastně si je čím dál míň jistý, jestli o to po všech těch zklamáních vůbec stojí.

Je možné mluvit nejen o tom, že existují nemilující rodiče, ale i odkrývat hluboká osobní zranění a hlásit se k nim. Připustit, že jsme lásku vlastně nikdy nezažili.

Jak potom ale člověk může věřit, že je lásky hoden? Jak si může připustit, že i takto postavená otázka je absurdní, protože láska je něco, čeho hoden vůbec nemusím být, abych to zažíval?

Lásku si tady nemusíme nutně představovat jako mileneckou a vášnivou – spíš jako spojující, hřejivou, vyživující a růstovou sílu. Jako něco, díky čemu můžeme rozkvétat.

Temná vrstva

Zdá se mi, že moudrost či vyspělost máme tak nějak spojenou spíš se strohostí a vážností. A že jsme se tak trochu nachytali na to, že se nedáme lehce nachytat: kdyby náhodou na dosah ruky rostlo zázračné ovoce, nikdo by po něm nesáhl.

• Všichni chceme být šťastní, ale když se někdo často a rád spokojeně usmívá, působí na nás trochu jako prosťáček. Copak asi potlačuje?
  
• Důvěřivost je prakticky synonymem hlouposti. Uvěřit, že něco můžu mít jen tak! To přece nejde. Když je zrovna dobře, určitě se něco brzy semele.
  
• Ve vztahu je fajn jen na chvíli, dokud jsme pod vlivem zamilovanosti. Láska, holenku, to je něco jiného. Pro tu se musí makat a trpět.
  

Jako bychom potřebovali nedostižnou metu. Identitu toho, kdo se snaží přijít věcem na kloub, kdo je „na cestě“, kdo neví.

Michal Petr ve videu Jak mluvit „ze srdce do srdce“ vysvětluje, že abychom se s někým mohli důvěrně setkat a také abychom sami mohli být v kontaktu se svou vnitřní citlivostí, potřebujeme se prokousat „temnou vrstvičkou“. Tu jsme si během života vybudovali jako obranu svého citlivého jádra.

A tak se spouštíme do temných vrstev s nadějí, že pak bude líp. Chápeme, že je to nutné. Tak do toho: rychle, silněji, víc!

Touhu akcelerovat konflikt vidí Albert Kšiňan v článku Proč Trump? jako jednu za motivací Trumpových voličů: Je to vlastně paradoxní volba, kdy vědomě volíme toho (nej)horšího kandidáta, protože jeho zvolení dá do pohybu společenskou transformaci.

Tito lidé by byli rádi, kdyby Trumpovo zvolení vyvolalo velkou krizi. Potřebují do toho zkrátka říznout, s pocitem, že ať už se cokoliv vyvalí, je to lepší, než to nechat tak.

K dobrým věcem se skutečně musíme dopracovat. Na cestě ke štěstí je potřeba překonat údolí a projít stíny. Musí být hůř, aby mohlo být líp. Možná. Ale určitě to není celé. A vzýváním téhle náročné a temné části cesty si můžeme zadělat na velký problém – nejen jako jednotlivci, i jako společnost.