Na téma partnerské komunikace lze sotva říci něco nového. Ať už je probereme zleva nebo zprava, nakonec nejspíš dojdeme k závěru, že jde o věc složitou. Individuální. Že žádné pravidlo neplatí vždy a pro všechny – a dokonce i ta, která platí často, je třeba aplikovat ve správnou chvíli. Proč se do toho tedy vůbec pouštět?

Lukáš Dastlík se v článku Proč je těžké přiznat chybu zamýšlí nad způsoby, jak snížit stres z hodnocení a stát se nezávislou dospělou a zralou osobností. Cestu vidí v uvědomění, že celý svět a výroky kohokoli z nás jsou jen subjektivní informace, které mohou mít s realitou společného hodně, trochu či vůbec nic a každá tato informace spíše hovoří o pohledu a osobnostní zralosti toho, kdo ji sděluje, nikoli o nás.

V pracovních vztazích, kterými se zmiňovaný článek zabývá, je podobný přístup bezpochyby k dobru věci: seznamujeme se tady (záměrně i mimoděk) s nejrůznějšími názory a informacemi od všech zúčastněných stran. Snažíme se z nich vytěžit to nejlepší pro dosažení společného cíle – a příliš nezabřednout do úvah, co všechno by se za slovy mohlo skrývat. Nebereme zkrátka při jednání věci osobně.

Jak je to ale v osobních, blízkých vztazích? Nejsou tyto vztahy blízké právě tím, že si to, co se v nich odehrává, hluboce připouštíme? Nemáme si ve jménu dospělé vyrovnanosti „brát osobně“ to, co nám (a právě a jen nám) partner sděluje? Dovedeno do extrému: nemá to s námi vlastně co dělat, že jsme si navzájem zvolili ke společnému životu tohoto konkrétního člověka?

Miláčku, víš…

V blízkých vztazích získává jiný rozměr také zpětná vazba. Díky psychologu Johnu Gottmanovi a jeho zkoumání perspektivy vývoje partnerských vztahů víme, že nad výtkami by měla jednoznačně převažovat „pohlazení“ a ocenění, nejlépe v poměru 1 : 5.

V běžném životě nejde jistě o to dělat si čárky za každou větu nebo pohled. Ve vzájemné komunikaci se odráží náš celkový postoj k druhému – jak ho vnímáme, s jakými pocity jej máme ve svém nitru spojeného. Toho pozitivního, co na druhém vidíme, by zkrátka mělo být výrazně víc.

Přesto bychom právě našim nejbližším sotva chtěli upírat informaci o tom, jak na nás jejich jednání působí. Zpětnou vazbu říkající „tohle byla chyba“ nebo „tohle mě od tebe zamrzelo“. Druhý by se v takovém případě mohl nakonec právem cítit dotčený: zač jej máme, že s ním nemluvíme upřímně? Zároveň máme přirozenou (a myslím, že zdravou) potřebu, aby vztah byl prostorem bezpečí a přijetí.

S partnerem nejspíš žijeme právě proto, že je v lecčems jiný než my sami.

Není to vždycky jednoduché. V blízkých vztazích si navzájem saháme do citlivých míst. Víc než to: právě skrze prožitek zranění v sobě můžeme tato místa, k nimž se v běžném společenském či pracovním kontaktu nijak zvlášť nepřiblížíme, nalézat a obhlížet.

Z pohledu osobního rozvoje lze říci, že se přes vztahy učíme. Kdyby to však měl být jen a pouze drsný „cvičák“, sotva kdo by v takovém vztahu chtěl zůstat. Je dobré, abychom se citlivým a obtížným tématům nevyhýbali, říká v článku Chcete řešit, nebo léčit? Michal Petr. Ale když jsme tuto cestu už prošlápli, musíme svému partnerovi skutečně máchat čumák v jeho stínech a nezpracovaných reakcích?

Jako vždycky

Hodí se zvážit, zda stojí za to znovu rozehrávat staré známé drama a opět se nořit do bahna nekonečné argumentace, kdo co řekl a jak to myslel. Proč to děláme? Nejsme schopni vydržet v nepohodlí, které přináší ztráta spojení, uvažuje Michal Petr. Nebo máme zkrátka potřebu prosadit své (rozuměj správné) stanovisko.

Každá odlišnost je svým způsobem zneklidňující a opodstatněná odlišnost je zneklidňující ještě mnohem víc, protože nabourává náš zaběhaný způsob pohledu na svět, vysvětluje v článku Bez naslouchání nemá vztah budoucnost Michal Mynář. Vaše porozumění je dost hluboké až tehdy, když zmizí nutkání druhého soudit, shazovat, „nálepkovat“ nebo mu radit.

Zdá se, že nakonec nejde ani tolik o naše názory nebo o to, zda se s partnerem pokaždé domluvíme. Důležitější je podle všeho postoj, jaký k tomu všemu vnitřně zaujímáme – jak moc nás nesoulad ohrožuje. S partnerem nejspíš žijeme právě proto, že je v lecčems jiný než my sami: probouzet se denně vedle vlastní dokonalé kopie je sotva lákavá představa. Tak k čemu by byla stoprocentní shoda a souznění?

Možná není nutné, abychom si s partnerem vždy rozuměli. Vždyť někdy nerozumíme ani sami sobě. Nikdy bychom se ale (ani po dvaceti či padesáti letech) neměli o partnera přestat zajímat. Být na sebe navzájem v nejlepším slova smyslu zvědaví.

V takovém vztahu rosteme. Nejen proto, že poznáváme druhého. Otevřenost, vstřícnost a zvědavost jsou zároveň nejlepší předpoklady k tomu, abychom i my sami objevili o sobě něco nového. Vyvíjeli se. Měnili svůj pohled.

Proč by pak další hovor na známé téma měl proběhnout „jako vždycky“?

Partnerská komunikace je věc složitá. Individuální. Ve vztazích, na kterých nám záleží, stojí za to znovu a znovu rozvíjet své myšlenky. Čeřit hladinu. Pátrat ve svém srdci. Hledat správná slova. Znovu a znovu se do toho pouštět.