K dnešnímu zamyšlení mě inspirovalo několik diskusí o pomáhání druhým a osobních hranicích. A ještě jedna věc. Často si při čtení komentářů – a vlastně i při čtení článků – říkám, jak mohou stejná slova mít pro každého z nás trochu jiný smysl. Nemám teď na mysli přímo odlišné chápání významu, spíš něco jako osobní hodnotu.

Určitě se vám někdy stalo, že na vás nějaká věta z obrazovky přímo zasvítila: To je ono! A je to tak moudré… Pro vás. Pro jiného čtenáře může být příslovečným hřebíkem udeřeným na hlavičku jiná věta – nebo úplně jiný článek.

Podobně to chodí i s tím, co říkáme a píšeme. Stejná slova mohou fungovat jako prázdné konverzační klišé i jako do posledního písmenka prožité a odbolené nejhlubší osobní poznání. Něco, co byste klidně mohli podepsat vlastní krví.

Ostatně i věta shrnující myšlenku, kterou se pokouším formulovat, má v sobě tuhle dvojakost: je to největší klišé i nejhlubší pravda, že na spoustu věcí si musí každý přijít sám.

A další příklad: „Nedělej nic, co nechceš dělat, nenech se přinutit k něčemu, čím bys šel proti sobě.“ Klišé? Hluboká moudrost? Nebo ještě něco jiného?

Každý den přicházejí chvíle, kdy na nás někdo vznáší svá přání nebo přímo požadavky. Stejně tak my se obracíme k druhým. Vyhovět? Odmítnout? Každá taková volba nese své důsledky, a každá něco udělá i s námi samotnými.

Hranice odděluje i spojuje

Pavel Špatenka ve videu Kde postavit hranice zdůrazňuje, že v partnerských vztazích nefunguje arbitrární vymezování hranic: Když partner udělá tohle, udělej tamto. Zkrátka že si nemůžeme jaksi předem vytyčit, jak se budeme chovat, co nám vadí a co jsme ochotní překousnout.

A proč? Protože teprve sledováním toho, jak a kdy v nás vzniká odpor, ono zásadní ne, které k lásce patří stejně jako ano, se učíme hranice (ty skutečně naše) utvářet a zároveň tím sami sebe poznáváme:

• Co mi vadí? Co je mi nepříjemné?
  
• Co už pro druhého nemůžu a nechci udělat?
  

Právě takto, skrze poctivé setkávání s ty, se naše já nejen poznává, ale přímo utváří.

O hranicích jako o něčem, co se nestanovuje, ale tvoří, píše také Dalibor Špok v článku Neumíme lásku: „Hranice jsou odpovědí po tom, jak musíme žít, kde se respektovat a tolerovat, kde přidat nebo ubrat (i přes vnitřní nesouhlas, který můžeme cítit). I tolerance a respekt totiž musí stát nikoli tam, kde si to já přeji (jako ultimativní požadavek nebo blahosklonný souhlas), ale tam, kde – často bolestivě – poznáváme, že je to nutné nebo žádoucí, aby náš vztah fungoval.“

Hranice totiž – pokračuje Dalibor Špok – existují vždy mezi dvěma lidmi, jsou naše, nikoli moje nebo tvoje. A jsou nejen místem vymezování, ale také místem setkání „ve vztahu Já (jaký poznávám, že jsem) – Ty (jaká poznávám, že jsi)“.

„Nedělej nic, co nechceš dělat“

V čem je tedy skrytá potíž tohoto moudroklišé? Že to, co nechceme, víme jistě a předem jen v jednodušších případech.

Když potkám u vchodu sousedku s hromadou tašek, dokážu dobře odhadnout, jestli mám právě teď kapacitu a sílu unést čtyři patra další zavazadlo a zda tedy mohu nabídnout pomoc (nebo reagovat kladně či záporně na přímou prosbu).

Ale co když jde o víkend strávený na akci věnované partnerovu koníčku, kterému se sama nevěnuji, nebo o nějakou intimnější žádost? Můžu předem vědět, že „tohle mě nebaví“ a „tamto já nedělám“? Rychlým odmítnutím se připravím o šanci poznat něco nového a také se sama o sobě něco nového dozvědět.

Stejně tak nemohu s jistotou předem říci, jak moc se chci ponořit do sdílení s kamarádkou nebo jestli zvládnu bez nejmenšího klopýtnutí nový pracovní projekt.

A zdá se, že je to právě obava z nejistoty a možnost klopýtnutí, co způsobuje, že někdy používáme ne nikoli jako výsledek prožitého poznání, ale jako preventivní ochranu před nepohodlím a neznámem.