Žijeme v civilizaci utvářené psaným slovem. Gramotnost umožnila nebývalý rozvoj vědy i kultury, zároveň však člověka odděluje od původnějšího způsobu vnímání světa.

V humanitních oborech se zabydlel druh myšlení, které spočívá ve zkusmém „nasazování“ myšlenkových rámců na naše poznatky a zkušenosti. Je to tázání typu co kdybychom se na to zkusili dívat takhle. Pokud jste si poslechli některé z vystoupení Tomáše Sedláčka, asi víte, o čem mluvím.

Tento přístup umožňuje překročit zažité myšlenkové stereotypy a také uměle vytvořené hranice vědních oborů. Může přinést vhled, jakého logickou dedukcí sotva kdy dosáhneme. Nechává za sebou ale také spoustu nových otázek.

Na jednom místě do sebe něco zapadne, jinde se ale dosud pevná tkanina začne třepit. Ve chvíli, kdy začneme domýšlet další souvislosti a důsledky, se ukáže, nakolik je ten který koncept nosný.

Může se stát, že zprvu výstředně znějící myšlenka nás donutí přehodnotit chápání mnoha větších celků a další zkoumání jí dá za pravdu: ano, Země se skutečně otáčí okolo Slunce, a ne naopak.

Ranní ptáče dál doskáče

Takový v mnohém převratný pohled na svět mi v uplynulých dnech přinesla kniha Waltera J. Onga Technologizace slova. Ong se tady zabývá rozdílnostmi myšlení v kulturách, které neznají písmo (říká jim kultury orální), a v těch gramotných.

Proč o tom píšu tady? Jednou z věcí, které mi díky Ongovým myšlenkám do sebe „zapadly“, byl i připravovaný článek, v němž Albert Kšiňan podrobuje kritice ustálená lidová rčení. Ta máme někdy tendenci chápat jako pokladnici moudrosti. Hlubší promyšlení nebo existující výzkumy ale ukážou, že se věci mají jinak.

Přísloví a rčení jsou typickým plodem orální kultury. Ongova kniha přesvědčivě ukazuje, proč jsou právě taková, jaká jsou: omezeně platná.

• Orální myšlení je založené na opakování formulí a schémat.
  
• Řadí věci k sobě jako korálky na šňůrce, spíš než by promýšlelo systém.
  
• Je situační, vázané na přirozený svět – nemá schopnost abstrakce a odstupu, který je podmínkou objektivity.
  
• Je konzervativní a disponuje značnou setrvačností: bez možnosti poznatky zapisovat je rozbíjení myšlenek (neboli analýza) něčím velmi nebezpečným.
  
• Myšlenky opouští prostě tak, že je přestane opakovat, jakmile se z nějakého důvodu v nové situaci nehodí.
  

Jakmile si společnost jako celek osvojí písmo a dojde k jeho zvnitřnění, ovlivní to nejen podobu vědních oborů nebo například právního systému, ale také naše lidské uvažování v každodenním měřítku.

S pilou se víc udělá

V čem může takový rozdíl spočívat? Ong cituje výzkumy prováděné psychologem Alexandrem R. Lurijou ve 30. letech 20. století v odlehlých oblastech tehdejšího Sovětského svazu. Lurija v nich mimo jiné předkládal negramotným rolníkům sady obrázků a vyzýval je, aby seskupili ty, které „patří k sobě“.

Jedna taková sada sestávala z kreseb kladiva, sekery, pily a špalku dřeva. Kladivo, sekera i pila jsou nástroje. Lurijovi respondenti ovšem hlasitě protestovali proti vyjmutí špalku dřeva ze skupiny – když nemáte dřevo, co chcete postavit? Jeden se nechal slyšet, že pokud by už musel něco dát pryč, vzdal by se sekery, protože s pilou se udělá víc práce.

Možná namítnete, že s podobnými otázkami se člověk v běžném životě zase tak často nepotýká. Bez zajímavosti ovšem není, že schopnost uvažovat v nadřazených a podřazených pojmech nebo rozeznávat (abstraktní) barvy a tvary je předmětem už předškolního vzdělávání.

A ještě v jednom ohledu život v gramotné kultuře nevratně mění naše uvažování: dává nám schopnost introspekce. Lidé ukotvení v orální kultuře nedokážou mluvit sami o sobě, popsat své vlastnosti. Nemají potřebnou schopnost abstrakce ani odstup.

Stejně jako je hlubší psychologické prokreslení postavy možné teprve u psané literatury, tak i uvažování o sobě samotném či schopnost verbalizovat své pocity patří do gramotného světa. A nesejde na tom, jestli právě mluvíte nebo píšete – jde o způsob uvažování. Vnitřní neboli intrapersonální inteligence je také jedním z osmi typů inteligence, které rozlišuje psycholog Howard Gardner.

Zpátky k sobě

Schopnost sebereflexe a odstupu od sebe samotného není vždycky tím, co by nám život ulehčovalo. Řada vzdělaných lidí složitě hledá cestu zpátky ke svému prožívání. Po letech strávených ve školních lavicích se mnohdy těžce znovu učíme čmárat, tančit a zpívat, vnímat své tělo.

Zvláště ve druhé polovině života můžeme nacházet větší potěšení při pohledu na otevřenou krajinu než na potištěnou stránku. „Já už čtu radši z mraků, písmenka jsou pro mě moc malá,“ vyjádřil to jeden můj známý.

Obrazy, symboly a příběhy patří do orální kultury. Musíme se na ně umět naladit a „přepnout“. Pro někoho je to snadné, pro přísně racionálně uvažující jedince až nepochopitelné.

A ještě jeden aspekt bych ráda zmínila. I pro nás, kdo jsme pevně ukotveni v kultuře gramotnosti, je rozdíl, jestli čteme nebo posloucháme, vedeme monolog nebo dialog.

Není asi náhoda, že terapie se nedá vést korespondenční cestou – můžeme druhému napsat názor, vyjádřit podporu, ale živý rozhovor je nenahraditelný.

Spousta lidí dá psanému textu přednost před tím, aby si zašli na přednášku. Je přece lepší, že to jednou provždy mám a kdykoli si to můžu přečíst. Tenhle způsob práce s informacemi v sobě ale skrývá jedno nebezpečí: můžu kdykoli – takže to neudělám nikdy. Umberto Eco jednou prohlásil, že co si člověk okopíruje, to je pro něj navždy ztraceno.

Je skvělé, že máme v psaných médiích nevyčerpatelný zdroj poznatků. Že si můžeme hned teď na dálku s někým vyměnit pár slov. Nezapomínejme ale kvůli tomu na možnost setkat se, rozmlouvat, nebo si jen přijít někoho poslechnout, být u toho. Mluvené slovo je událost.