Jednou jsem četla příběh: mladá žena se ptala, jakou má vůbec v životě šanci, když její zázemí nebylo dobré, rodina nefungovala, otec pil… Dostala odpověď, ať si představí jezírko a na něm leknín. Z čeho takový leknín vyrůstá? Z kalu, smrduté vody, bahna. A jaký je? Je sám tím kalem a bahnem?

Příběhy a obrazy mají velkou moc. Jsou názorné a poutavé – můžeme si je nosit v srdci, odkud vytanou, právě když potřebujeme povzbuzení. Pracují s principem paralely, analogie, takže podněcují naši představivost a vedou nás k vlastnímu přemýšlení o věci mnohdy účinněji než logická, kauzální vysvětlení a věcné argumenty.

Jistěže – mnohdy nesedí stoprocentně (což je další důvod, proč ponoukají k přemýšlení). Mají svá omezení. Ale v průběhu staletí se některá přirovnání ukazují jako velmi nosná a produktivní: zkrátka fungují.

Jedním z takových přirovnání je paralela lidského života a plynoucí řeky, dalším obraz stromu. Zatímco zvířecí příměr zvolíme spíše tehdy, chceme‑li vyzdvihnout individuální povahový rys člověka, skrze svět rostlin lépe chápeme obecné zákonitosti růstu a zrání.

Nejen růst je třeba

Bioložka Hope Jahren ve své napůl životopisné knize Když šeptá listí (v originálu prozaičtěji a výstižněji Lab Girl) připomíná, že strom – stejně jako každý živý organismus – potřebuje k tomu, aby přežil, dělat pět věcí:

1. růst
   
2. rozmnožovat se
   
3. opravovat se
   
4. ukládat zdroje
   
5. bránit se
   

Barvitě líčí, jak jí v počátcích její vědecké dráhy udělaly stromy, které chtěla zkoumat, čáru přes rozpočet, když toho roku v dané oblasti vůbec nevykvetly. Měly zrovna na práci jiné věci. Stromy totiž (stejně jako lidé) mohou hospodařit právě jen s těmi zdroji, které aktuálně mají nebo které dokážou rozumným způsobem získat.

Má to i odvrácenou stránku: ne každý strom doroste do své plné výše a podoby, jaké by mohl dosáhnout v ideálních podmínkách. To však neznamená, že by byly méně krásné. A ve srovnání s nespočtem těch, které neměly vůbec šanci vzklíčit, patří tyto „nedokonalé“ stromy bezpochyby k těm šťastnějším.

Semena a květy

Často přemýšlíme o kořenech, které do velké míry předurčily naši životní dráhu. Přemýšlíme o růstu jako expanzi do nových prostor nebo souměrném tvaru celku – bohaté koruny, kterou nese pevný kmen. Příběh stromů nám říká, že je také čas posilovat kořeny nebo jen tiše a statečně vzdorovat nepřízni osudu.

Říká nám, že stejně jako vše živé v sobě máme sílu. Prorazit asfalt, prorůst drátěným plotem, obalit trubku nebo kámen živou hmotou a tím je integrovat, přijmout do svého příběhu, nakonec možná i rozložit a strávit. A kdyby ne – hladké a lehké dřevo se skvěle hodí na podpal, ale ze suků jsou úžasné šperky.

Leknín z úvodního příběhu připomíná, jak podstatnou roli hraje semínko – naše přirozenost a vlohy, na nichž se přímí biologičtí rodiče podílejí jen zčásti. A semeny, která my sami posíláme po větru nebo odevzdáváme zemi pod sebou, mohou být i naše myšlenky nebo práce pro druhé.

Oproti stromům jsme jako lidé nesporně flexibilnější: můžeme si sami zvolit oblast, v níž se budeme realizovat, a způsob, jakým prospějeme celku. Jednou z oblastí, která volá po lidské péči, je v dnešním světě samotná příroda.

• Jana Šulistová v článku Nejpevnější pouto ukazuje, jak moc se s přírodou navzájem potřebujeme.
  
• Lenka Šimková v článku o chataření a chalupaření vtipně popisuje pohnutky, které nás ženou na venkov a do lesů.
  

Až tam příště budete, dobře se kolem sebe dívejte. A když vaši pozornost přitáhne neobvykle tvarovaný kámen, rez na odloženém kusu plechu nebo ztrouchnivělý pařez, jděte k nim blíž. Nechte je, ať vám vypráví svůj příběh.