Vždycky si ráda poslechnu, jak někdo líčí svůj sen, imaginaci, rozvíjí příběh. Tyto nejosobnější obrazy jsou zvláštním způsobem srozumitelné. Ukazují naši vnitřní realitu.

Sny, příběhy nebo vize nejsou vlastně tak docela naše. Netvoříme je svým vědomým úsilím, spíš k nám přicházejí. A vedle osobních témat se v nich zrcadlí i nadosobní, sdílené symboly. Odrážejí nejen naše individuální rozpoložení, ale někdy možná i cosi z atmosféry doby, v níž žijeme.

Zároveň má ale svůj význam, že se tento konkrétní sen zdál právě mně a právě dnes. Že mě napadl tento a ne jiný příměr, že se ocitám v takové či onaké situaci. Tyto jednotlivosti jsou zkrátka moje, dnes a tady, i když nemusí vždycky ukazovat k něčemu hluboce zásadnímu. Někdy ovšem takové hlubší sdělení nesou – a ne vždy je snadné mu porozumět.

Jak já to vlastně mám?

Psychoterapeuti občas ve výčtu svých činností jako jednu z položek uvádějí „práci s osobními tématy“. Co si pod tím představit ukazuje Leona Dyrehauge ve své přednášce o sexu v dlouhodobém vztahu.

Na příběhu klientky tady ukazuje, jak probíhá rozkrývání osobních témat. Cílem je, aby si člověk zvědomil, co se v něm děje – našel odpovědi na otázky typu jak to vlastně mám (v tomto případě se sexem), kde jsem k tomu přišel a co mi to v životě dělá: co dává a co bere.

Mapováním terénu, které probíhalo od současného vztahu přes vztah předchozí až do původní rodiny, došla klientka ke klíčovému uvědomění, které „ji úplně skolilo“ a stalo se zásadním momentem celé terapie. Došlo jí, že vztah, ve kterém žije a který postrádá tu správnou jiskru, je pro ni bezpečný.

Básník říká právě to, co říká. Složité je to proto, že jednodušeji celá věc vyslovena být nemůže.

Tak moment. Vždyť je to banální zjištění, jaké vám na základě několika indicií vysype z rukávu leckterý bystřejší vykladač – a že jádro pudla je třeba hledat u vztahu s otcem, to už nepřekvapí vůbec nikoho. Jak může podobný poznatek přinést zásadní obrat?

Odpověď je podle mě v tom samém videu: jde o způsob, jakým se k jádru pudla dobereme a jak vůbec o osobních tématech mluvíme. Mluví se tu pomalu, postupně. Krok za krokem. S respektem a zaujetím. Procítěně, ale bez hodnocení.

Státi se trpaslíkem

Jak vzdálené je to eskamotérským kouskům, na které někdy můžeme narazit (nebo je dokonce v dobré víře vypustíme z pusy):

• ve skutečnosti nemáš problém se svým mužem, ale s autoritami
  
• ty ho tím odmítáním vlastně trestáš
  
• je úplně jasné, že sis ještě nevyřešil XY
  

Jinými slovy: „a“ znamená vlastně „b“. Trochu to připomíná školní rozbor veršů ve stylu „co chtěl básník říci“. Jako by měl jasno, co chce sdělit, ale z nějakých záhadných důvodů to vyjádřil úplně jinými slovy. Podobný přístup je ale matoucí – nejen pro čtení básní.

Ve skutečnosti básník říká právě to, co říká. Složité je to proto, že jednodušeji celá věc vyslovena být nemůže. A dost možná to platí i pro naše podvědomí a pro to, jak se vyjadřuje v obrazech, které nám nabízí ve snech či imaginacích, nebo skrze životní situace, do nichž se opakovaně dostáváme. Tato sdělení jsou nejednoznačná a nejasná, protože jsou komplexní.

Ve skutečnosti (a teď myslím tu opravdovou) jsou slova stejně důležitá jako jejich význam. Symptomy jsou stejně důležité jako vnitřní nastavení, které odrážejí; potřebují být pochopeny právě takto, ve vzájemném propojení a v kontextu naší jedinečné životní situace, aby mohlo dojít k uzdravení. Problém s partnerem je stejně reálný jako vnitřně prožívaný vztah s otcem – jedno nezastupuje druhé.

Proces rozkrývání našich osobních témat, jak se nám předkládají v různých oblastech našeho života, je stejně důležitý jako aha moment, kdy nám to do sebe zaklapne. Stejně jako stručný „výcuc“ nemůže nahradit požitek z knížky nebo filmu, ani pochopení nelze dodat zvenčí.

Smyslem není jen zjistit, že „můj sen o a znamená vlastně b“. Smyslem je dojít ve své perspektivě na místo, odkud se tyto souvislosti jeví zřetelné. Ne jen „přijít na to“, ale stát se člověkem, který na to přišel – který to už teď může vidět a vidí.