Málokomu se daří ve všem, na co sáhne. Většinou je to spíš tak, že v určitém období se cítíte docela fajn, jen doma to trochu skřípe. Nebo váš vztah pluje klidnými vodami, ale v práci vám na stole přistane úkol, který se zdá nad lidské síly (ty vaše určitě). A tak se nabízí otázka: měli bychom se vrhat do těžkostí a rozvíjet to, co nám nejde, nebo je lepší zaměřovat se na oblasti, kde se nám daří?

Ze školy si pamatujeme spíš první přístup. Nesnášeli jsme ho: tady máš chybu! Na stránce červeně svítí hrubky a zastiňují všechno ostatní, co se povedlo. A doma to má pokračování – jedničky jsou standard nehodný komentáře, zato nad horšími výsledky okamžitě letí obočí nahoru. Copak to je, nějak ses nám zhoršila…

Jako dospělí máme jasno: někdo má hlavu na počty a jiný na sloh. Jeden se vyzná v technických věcech a druhý krásně zpívá nebo bruslí. Škola by měla tuto jedinečnost podchycovat a rozvíjet u každého jeho osobní talent. Každý je přece v něčem dobrý.

Teoreticky to zvládáme dobře. A jak se umíme zařídit ve svém životě?

Na miskách vah

Přece jen máme ve zvyku spíš věnovat pozornost tomu, co nám chybí, nefunguje, nedaří se. V prvé řadě proto, že takové věci si o pozornost samy říkají.

• Když máte na účtu posledních pár korun, moc vás neutěší, že peníze nejsou všechno.
  
• Jestli se každý večer vracíte do prázdného bytu, mohou se vám všechny vaše pracovní úspěchy zdát nicotné.
  
• A co teprve když člověka začnou třeba bolet zuby: po pár probdělých nocích to vypadá, že na ničem jiném doopravdy nezáleží.
  

Člověk stižený seberozvojem může mít ještě jiný důvod, proč se zabývat těžkostmi: je to přesvědčení (či zkušenost), že všechno nepříjemné, co odložíme stranou, aniž bychom se tomu hlouběji věnovali, se nám v té či oné podobě bude do života neustále vracet.

Má‑li tato teorie pravdu, je to vlastně dobrá zpráva: pokud je něco skutečně důležité, prostě se nám to v budoucnu opět připomene. A jestli ne, můžeme to pustit z hlavy jednou provždy.

Zaměřit se raději na oblasti, v nichž se nám daří, je především příjemné. A není zase tak docela samozřejmé, že si umíme vychutnat a docenit, co máme a v čem jsme dobří.

Pokud navíc platí, že to, čemu věnujeme pozornost, živíme svou energií a ono to (přinejmenším v našich očích) roste, o důvod víc zastavit se a všechno dobré si připomenout.

A i když víme, že základní lidská hodnota se neodvíjí od toho, co všechno zvládáme a dokážeme, úspěchy mají v našem sebepojetí přece jen významné místo. Dávají nám potvrzení, že jdeme správným směrem, posilují naši sebedůvěru a chuť pokračovat dál.

Přes černé brýle

Protože když se nám v něčem opakovaně či dlouhodobě nedaří, ocitáme se v pasti, z níž je obtížné vystoupit. O takových situacích píše Nela Wurmová v článku Já jsem na tohle smolař. 

Vědomě oceňovat všechno dobré je důležité i proto, že na každý pokrok si brzy zvykneme a jakmile vystoupáme na první schod, život před nás postaví zase další.

Pro člověka bez partnera je největším oříškem seznamování. Jakmile partnera najdete (třeba s pomocí tipů z druhého článku Jana Kulhánka, který vyjde v úterý), můžete řešit pro změnu svůj strach ze závazku nebo nejistotu, jestli vás ten druhý doopravdy miluje, jak si v pondělním článku s názvem Miluješ mě? všímá Radka Gottwaldová.

A tak nakonec není možná hlavní otázkou, čemu věnujeme pozornost, ale spíš jaký typ pozornosti to je a zda nám nebrání v pohledu na další oblasti našeho života.

Problém totiž ani tak není, když se vám poslední dobou nedaří v práci nebo vám právě teď chybí někdo, s kým byste mohli sdílet svůj život. Opravdový problém nastává ve chvíli, kdy se člověk k některé věci upne natolik, že nevidí napravo ani nalevo. Když z faktu, že se mu právě teď v něčem daří či nedaří, vyvozuje závěry o sobě jako o člověku.

Jedničky nejsou samozřejmost. Málo se ví, že základem hodnotící stupnice ve škole je trojka: co je na trojku, je dobré. Tak po sobě přestaňme chtít jedničky shora dolů.