Potřebujeme mít ucelený obraz světa a své jasné místo v něm. Problém je, že při tom vždy pracujeme s omezeným množstvím informací. Jakými způsoby se dnes a denně necháváme nachytat a ovlivnit?

Filtrujeme podněty

Na tom, jakou televizní stanici sledujeme nebo co jsme dělali dnes ráno, záleží mnohem víc, než se na první pohled zdá, vysvětluje Jozef Melichár v článku Pod palbou podnětů. To, čemu věnujeme pozornost a jak reagujeme, totiž nenápadně ovlivňuje naše následné chování.

Experimenty tak například ukázaly, že máme tendenci spíše souhlasit, pokud jsme předtím řekli ano na několik jiných otázek. Nebo že když slyšíme či čteme o nějakém tématu, budeme ho později „vidět“ i tam, kde tak docela není – ze své vlastní zkušenosti to asi zná každý, kdo se někdy něčím soustavněji zabýval. Aneb Když máte v ruce kladivo, všechno vám připadá jako hřebík.

Věříme tomu, co známe

Když o něčem často slyšíme, zahrneme to do sféry možností, které nám připadají reálné. A tak věříme, že můžeme vyhrát v loterii, nebo se bojíme, že s námi spadne letadlo – takové věci se přece stávají. Druhou stranou této mince je fakt, že k věcem a informacím, které jsou pro nás nové, se stavíme s nedůvěrou. Tento princip je až banální, ale ruku na srdce – dokážeme mu odolávat?

Na druhé jsme přísnější než na sebe

Když hodnotíme druhé, a zejména jejich nezdary, přisuzujeme je povaze a osobnosti dotyčných: spolužák nezvládl zkoušku, protože je prostě blbej.

Pro vlastní selhání najdeme obvykle celou řadu vysvětlení v situačních faktorech: špatně jsme se vyspali, měli jsme smůlu na otázky, v učebně bylo moc horko… Tomuto jevu zvanému základní atribuční chyba se věnuje Nela Wurmová v článku, který vyjde zítra.

Neumíme včas přestat

Když zvažujeme, zda dále investovat svůj čas, energii či prostředky do něčeho, co nás nenaplňuje, naše rozhodnutí je výrazně ovlivněno tím, kolik už jsme do dané věci vložili (času, energie či prostředků).

Tomuto principu se říká klam utopených nákladů a má na svědomí to, že setrváváme v nefunkčních vztazích, bojíme se odejít z nevyhovující práce nebo nedokážeme protřídit šatník a dát pryč oblečení, které jsme jedinkrát neměli na sobě. Přece to všechno nepřijde nazmar!

Proč to děláme?

Příkladů chybného úsudku a napohled iracionálního, neuvědomovaného jednání je mnohem víc. V jejich pozadí stojí dvě mocné lidské potřeby.

Za prvé, potřebujeme ucelený a srozumitelný obraz světa. Lidé jsou motivováni, aby udržovali tzv. kognitivní konzistenci, objasňuje v článku Když víc hlav míň ví Petr Pražák. Snažíme se, aby naše postoje byly v souladu mezi sebou a také s informacemi, které přicházejí z okolního světa.

Pokud vnímaví a přemýšliví lidé zjistí, že jejich přesvědčení jsou v konfliktu s realitou, jsou ochotni přemýšlet o nových informacích, podívat se na fakta z nového úhlu pohledu a pak učinit rozhodnutí, zda svůj postoj změní, či nikoli. Nicméně každá takováto úvaha a změna znamená opustit svoji zónu komfortu.

No a za druhé potřebujeme udržovat ve svých očích vlastní přijatelný sebeobraz. Potřebujeme sami sebe vnímat určitým způsobem – většinou jako „ty dobré“, ale není to pravidlem.

I tady je totiž podle všeho cenná právě ucelenost a stabilita našeho vnímání: v touze po sebepotvrzení vyhledáváme zkušenosti, které jsou v souladu s naším sebepojetím. Pokud si zvykneme vnímat sebe sama jako „někoho, kdo je vždycky lichý“ nebo „věčného smolaře“, těžko se nám z takové role vystupuje.

Vypadá to, že tím, co nás udržuje ve statu quo (i tehdy, kdy si změnu přejeme), je především naše vlastní sebestřednost a setrvačnost našich postojů. Není samozřejmě nic špatného na tom, že přirozeně stojíme „na své vlastní straně“ – pokud bychom to nedělali, sotva by se této úlohy chopil někdo jiný.

Nezaškodí ale mít na paměti, jak silnou dostředivou silou naše přesvědčení o sobě a světě vládnou. Chceme‑li se posunout dál, musíme cíleně zpochybňovat své vžité samozřejmosti, všímat si, co s námi dělají podněty z okolí, a vědomě se otevírat novým zkušenostem.