Před časem jsem na tomto místě psala o tom, jakým způsobem v redakci přemýšlíme o tématech, která by čtenáře mohla zajímat. Ve skutečnosti nejsme odkázaní na pouhé spekulace: díky nejrůznějším statistikám, ale také přímým ohlasům na jednotlivé články si můžeme o tom, co čtenáře oslovilo, udělat docela jasný obrázek.

Minulý týden nejvíce zaujal článek o improvizaci. Lukáš Venclík v něm čtenáře nabádá, aby se nebáli být v komunikaci obyčejní a předvídatelní. Nemusíme být vždycky originální a zajímaví – a není ani potřeba, abychom vše kontrolovali a předvídali. Dobrý rozhovor plyne díky tomu, že si v něm partneři vzájemně dávají prostor.

Článek, který čtenáře nejvíce zaujal tento týden, si bere na mušku univerzálně znějící rady. Teorie a poučky musíme propojit se svým osobním příběhem, všímá si tady Ludmila Cyblová. Jednostranné a jednoduché rady nás mohou zavést do slepé uličky.

Základy a výšiny

Na jedné straně jasné a stručné tvrzení, na druhé pečlivé zvažování situace v celé její komplexnosti. V pátek jsme přidali článek Co mě naučil Dan Millman uvozený větou Přijmout jednoduchou myšlenku může být překvapivě složité. A to už jsem zbystřila.

Kladu si otázku, jak to tedy vlastně je. Je život jednoduchý, nebo složitý? Pomůže nám ven z problémů velkorysý nadhled, nebo spíš detailní ponor do věci v celé její složitosti?

Dan Millman je jedním z velkých propagátorů jednoduchosti a vlastně i šiřitelem diskutabilních myšlenek typu „budoucnost neexistuje“. Zjednodušování je přístup, na který mnozí z přehlcených a vytížených lidí dnešní doby slyší – a že se i o něm dá psát bez zjednodušování, dokazuje náš starší seriál.

Jakmile něco zní až příliš jednoduše, je to na pováženou.

Při zjednodušování můžeme vycházet z aktuálně prožívané skutečnosti (jako nepopiratelné danosti) a průběžnou oporu nacházet v odpovědi na otázku, co člověk ke svému životu skutečně a nezbytně potřebuje. Stručně řečeno: zabýváme se tím, co je.

Na opačném pólu je situace logicky pestřejší. Košaté teorie a hluboké myšlenky předestírají spíše svět možného: věnují se tomu, co může být, co jako lidské bytosti dokážeme promyslet, předpokládat, uvést do souvislostí. A každý ze čtenářů má ty své autory, kteří jsou právě pro něj zdrojem vydatné mentální potravy.

Rizikem tohoto přístupu je, že se do přemýšlení zabereme natolik, až se v něm docela ztratíme. Neplodnému, nutkavému přemítání, které dobře znají mnozí nespavci, se říká ruminace. A svůj název (složitý, jak jinak) má i stav, kdy se pro samé přemýšlení o tom, jak se na něco dokonale připravit a udělat to co nejlépe, k samotnému dělání ne a ne dostat.

Jak si vybrat

A tady je kámen úrazu: můžeme o věcech uvažovat ze všech stran, ale přijdou okamžiky, kdy je třeba zvolit jednu z variant a začít jednat. Takovou situací může být například výběr odborníka, kterému se svěříme do rukou se svými problémy. Jak se vyznat ve všech těch terapeutických směrech? Jak nenaletět nějakému šarlatánovi?

Na tuto otázku odpoví zítřejší článek Nely Wurmové. Vodítko pro rozlišení podezřelého terapeutického systému existuje: jakmile něco zní až příliš jednoduše, je to na pováženou. Terapeut, který je si naprosto jistý, v čem je váš problém, a který prohlašuje, že vás dokáže během několika sezení vyléčit (či „odblokovat“), by měl vzbudit vaši ostražitost. Nic není tak jednoduché.

V následujícím článku nás Nela provede spletí psychoterapeutických škol a směrů, aby nakonec přinesla dobrou zprávu: v mnoha podstatných otázkách se většina ověřených a uznávaných psychoterapeutických systémů vlastně shoduje. Zase tak složité to není.

A takhle je to nejspíš se vším.

Je přirozené, že potřebujeme nejen slyšet, že nám to či ono pomůže, ale chceme také chápat, na jakém principu to funguje. Potřebujeme propojit a vyvážit uvažování o souvislostech s vlastní, zcela konkrétní aktuální situací.

Jsme obdařeni rozumem a schopností abstrakce, dokážeme se v představách pohybovat v různých časových rovinách a ve své mysli rozvíjet alternativy existujících událostí. Jsme také vázáni svými lidskými potřebami a omezeními, která nás nakonec v nějaké podobě doženou, pokud se je budeme snažit přechytračit.

Je tedy čas hloubat a čas jednat. Pokoušet se spatřit širší obraz a také obtiskovat do světa své stopy, jedinečné a pomíjivé. A někde mezi tím najít i ty své odpovědi.