Naděje v nejistotě

Nejistota má v sobě velký potenciál. Když se s ní naučíme žít, otevřou se nám netušené možnosti.

V pátečním článku s názvem Tak to prostě je se čtenářka Ulka zamýšlí nad lidskou potřebou jistoty a hledání pevného bodu. Propracovat se k jakési jistotě je nejspíše možné snad jen skrze víru, píše Ulka. Nemáme možnost zjistit, jak věci „doopravdy“ jsou. A dokud svůj pohled na svět nenutíme ostatním jako jediný možný, je vlastně všechno v pořádku.

Běžný člověk asi docela ochotně připustí svou nejistotu, pokud jde o fungování světa. Spoustě věcí nerozumíme a hodně z nich pro nás ani nemá zvláštní důležitost. Co když ale dojde na nás samotné? Pocit, že nerozumíme sami sobě, nechápeme, co se v nás děje a proč, je velmi znepokojivý. Možná proto se těší takové oblibě různé sebepoznávací semináře.

Seminář

29. dubna. – 3. května 2026

Psychická odolnost

Psychologie.cz

Kdo jsem?

Z jednoho takového jsem si odnesla malé cvičení. Měli jsme tehdy za úkol napsat na papírky deset svých rolí: kdo jsme. Studentka, manžel, účetní, máma, snílek, žena… A potom jsme měli vybrat jednu z rolí, které bychom se mohli docela dobře vzdát. Pěkně pomalu a s prožitkem: už nikdy nebudu…

Možná tušíte, že u jednoho papírku nezůstalo. Postupně jsme se rozloučili se všemi. Došlo na protesty i slzy (ano, byl to takový ten víkend, kde se hodně pláče a objímá) – tohle nemůžu, nedám. Jiný zase žasnul nad tím, že své životní role a identitu odkládá s lehkostí až jakýmsi rozjařením. A vyvolávalo to otázky:

• Na čem nejvíc lpím? S čím se ztotožňuji?
  
• Kolik času věnuji věcem, které pro mě nejsou vlastně tolik důležité?
  
• Co mi zbývá pro ty podstatné?
  

Není to nějaká salonní hříčka – pro každého z nás přijde okamžik, kdy odevzdáme úplně všechno. A stačí nehoda nebo nemoc, aby se člověku zamíchaly role i priority.

Mohlo by vás zajímat

Vývojové uvíznutí

Člověku, který neměl příležitost dospět, se vracejí stále stejné situace.

Přečíst článek

Ale i v úplně obyčejném všedním dni můžeme narazit na situaci, která se nás dotkne, protože zpochybní něco z toho, na čem si zakládáme. Pro někoho je to rodičovská role, pro jiného pracovní schopnosti nebo kuchařské umění. Jsme obzvlášť citliví na ty vlastnosti a dovednosti, na nichž stavíme své sebepojetí.

Nic netrvá věčně

Jdeme‑li cestou zpochybňování, dojdeme nejspíš k závěru, že nic není neměnné, trvalé a jisté. Což je svým způsobem dobrá zpráva: znamená to, že se mohou pohnout a i věci, které považujeme za beznadějně pokažené.

Prvním krůčkem ke změně může být právě to, že si možnost změny připustíme – i když v tuhle chvíli nevíme, jak by k ní mohlo dojít. Nejistota je v tomto ohledu rodnou sestrou naděje.

Tento týden vzbudil velký ohlas článek o tom, co s člověkem udělá trauma. Dagmar Kožinová v něm popisuje vlastní traumatický zážitek a odhaluje i některé obecnější zákonitosti toho, jak se lidský organismus vypořádává s nárazy, které byly v jednu chvíli nad jeho kapacitu.

Kamila Thiele v článku Jak funguje lidská paměť vysvětluje, jak se s takovými zapouzdřenými bolestmi pracuje v terapii: Terapeut se doptává na detaily, na emoce se vzpomínkou spojené, na pocity, které člověk zažívá ve chvíli, kdy o nich mluví. Cílem je tyto zážitky nějak změnit.

Rozhýbat, uvolnit, rozšířit kontext, pozorovat v těle, uvědomovat v jiných situacích a zkusit to dělat nějak jinak. Zážitky nezmizí, ale možná se dají pomalinku rozžvýkat a příběh člověka může pokračovat.

Nic není napořád. Všechno se mění. Dnes třeba můžeme postoupit jen o milimetr, vychýlit volant svého života lehce na jednu nebo na druhou stranu. Být měkčí a otevřenější, nebo se naopak vymezit v situaci, kdy bychom to ještě včera nedokázali. Všechno ještě může být úplně jinak.