Můžete načíst desítky knížek, stovky dobrých rad. Můžete od druhých dostat pronikavý vhled do vaší situace. To všechno je často k ničemu, když na začátku opomenete jednu důležitou věc. Tou kouzelnou přísadou je náš postoj k sobě a ke svým nesnázím.

K dnešnímu článku mě inspiroval postřeh Honzy Majera, že skutečných psychopatů či manipulátorů je mnohem míň než lidí, kteří prostě jen neumí žít spokojeně a pečovat o vztah – a že jeden takový na vás dost možná každé ráno kouká ze zrcadla. Místo silných slov a hledání viníků se raději věnujme sobě a svým nedostatkům.

Zlatá slova. Ale něco tomu ještě chybí, zdá se mi. Tohle důležité á si zaslouží doříct i svoje bé. Co rozhoduje o tom, jestli dokážeme neuhýbat a přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě samotném? Co člověk potřebuje, aby mohl obrátit pozornost k vlastním nedostatkům plodným způsobem?

Svět nezdravých jistot

Každý z nás během života nasbírá určitý balík přesvědčení o sobě a o svém místě ve světě, mezi lidmi… Časem naznáme, že zdaleka ne všechno, na čem ve svém životě stavíme, je skutečný fakt, a co víc – že je mezi tím spousta věcí, které nám prostě škodí.

Většinou to nevidíme přímo, ale skrze opakující se situace. Třeba takové, že se z každého našeho partnera vyklube sobecký magor nebo hádavá semetrika.

Když jdeme do sebe a do hloubky, můžeme za těmito situacemi najít přesvědčení typu nikdo mě nebude mít rád jen tak, musím si pozornost zasloužit nebo lidem se prostě nedá věřit, vždycky tě nakonec podrazí.

Když jsme dlouho zakuklení v něčem, co už se přežilo a co nám neprospívá, není vůbec lehké se z tohoto mentálního krunýře vymanit. Tak nějak počítáme s tím, že to bude i bolet – jako bolí trhání špatného zubu nebo rozhýbávání ztuhlého svalstva.

V našem vnitřním světě může mít podobný „zákrok“ podobu narušení těch nejzákladnějších přesvědčení – našich obnošených, vysloužilých, nezdravých jistot. Jak se tedy podívat pravdě do očí, aby nás to neporazilo?

Prostor pro změnu

Hledat chybu u sebe rozhodně neznamená, že jen změníte adresáta toho kyblíku špíny a místo na partnera (nebo na „zlý svět“) ho vylijete na svou hlavu. Příliš ochotné přikývnutí tak jo, problém je ve mně, já jsem ten špatný je vlastně jen varianta projekce „zla“ ven, mimo sebe.

Je to nerozlišený a neprožitý balík předsudků – hrníček lektvaru, který je sice hořký, jak má správná medicína být, ale po jeho požití se nikomu neuleví. Abychom skutečně mohli nahlédnout své vlastní omyly, potřebujeme pozorně vnímat a pečlivě rozlišovat.

To je prakticky nemožné, když se člověk cítí ohrožený nebo je ve stresu. Je potřeba zapojit vnímavost, pozornost a laskavost. Čím míň těchto ingrediencí člověk dokáže přinést do procesu sám, tím víc jich potřebuje načerpat z okolí – například terapeut tak vlastně realizuje svým postojem ke klientovi jeho chybějící sebepřijetí.

Co můžeme udělat sami a hned teď?

Chovejte se k sobě jako k cizímu. „Pro většinu z nás je přirozené, že jsme soucitní, laskaví a velkorysí vůči lidem, na kterých nám záleží. Ale kolik z nás se dokáže chovat k sobě jako k svému nejlepšímu příteli?“ všímá si Petr Pražák a nabízí techniku nejlepšího přítele.

Nedávejte nevyžádanou pomoc – ani sami sobě. Než se pustíte do hloubání nad svými omyly, požádejte sami sebe symbolicky o svolení. Stejně jako při poskytování zpětné vazby druhému je důležité mít k zásahu do operačního systému souhlas a být si vědom toho, co probíhá.

Buďte na sebe hodní správně. „Laskavost k sobě neznamená, že si můžeme dovolit všechno, ale že máme pochopení a jakousi vnitřní náruč pro naše limity, životní příběhy a bolesti. Pro příběhy, ukryté v paměti našeho organismu,“ objasňuje Michal Petr v článku Sám sobě (ne)přítelem.

Vyčistěte si filtry. Postrádáte ve světě kolem sebe lásku a vlídnost? V přístupu ke zdrojům nám někdy brání všelijaké myšlenkové nánosy, jindy se obracíme špatným směrem. Zkuste meditaci milující laskavosti. Kéž je nám dobře, ať jsme šťastni!