„Můžete cokoli“ zní jako laciné úspěchologické heslo – dobré snad pro otevření mysli, ale v praxi selhávající na faktu, že spoustu věcí skutečně nemůžeme: nedovolí nám je kupříkladu gravitace. Přesto je okruh toho, co vážně můžeme udělat nebo neudělat, mnohem širší, než si obvykle připouštíme.

Nedávno jsme s kamarádkou probíraly zisky a ztráty, které přináší životní poločas. „Pořád si ještě neumím představit, že naši odejdou a já tu zůstanu a budu na řadě. A co hůř, neumím si představit, že by třeba byli nemocní a já se o ně měla starat – hlavně o mámu. Nechci s ní nic mít.“

A po malé odmlce dodala: „Nemám ji ráda. Myslím, že ona mě taky neměla. Vím, že si to v sobě nesu, ale neumím s tím zatím nic udělat. I kdyby se všechny moje problémy měly vyřešit tím, že si to vyříkáme nebo že jí odpustím – v tuhle chvíli říkám ne.“ Znělo to opravdově, skoro až odhodlaně.

Dokud si to neprožiješ

Dejme tomu, že mojí kamarádce je upřímně jedno, co by tomu řekli lidi. Netrápí ji moralistní poučky o úctě k rodičům. Co takové rozpoložení obnáší čistě psychologicky? A ať nemluvím o kamarádce – v podobné situaci, méně či více závažné, se ocitá vlastně každý člověk, který si v sobě nese z dětských let nějakou křivdu.

Někdo by mohl začít řeč o odpuštění – rodiče dělali to nejlepší, co v danou chvíli uměli, sami nejspíš nedostali dost té správné lásky, když byli malí. A každá bolest tíží hlavně toho, kdo si ji nese. Nemysleli to špatně, a život je přece moc krátký na to, abychom lpěli na minulosti.

Jiný by navrhl všechno si navzájem vyříkat, otevřít staré rány, vyčistit je a ovázat. I jemu by přišel vhod apel na krátkost lidského života: za pár let tu třeba opravdu máma nebude, a tebe pak bude mrzet, že jste si to nevyjasnily. Duha, která se klene nad tímto pomyslným řešením, má tvar dvou bytostí, které si po letech neporozumění padnou do náruče.

Třetí by si nad takovým kýčem s chutí odplivnul. Je v pořádku s dotyčným žádné hovory nevést, klidně bez výčitek přerušit kontakt! Ale doporučil by dotyčnému psychoterapii, čistě pro sebe. Dokud neuvolníš potlačované emoce, dokud si to v sobě neuzavřeš, bude tě to trápit…

A tady přichází chvíle, kdy náš pomyslný křivdou obtěžkaný člověk může udělat něco nečekaného, nelogického – říct: Tak jo, to mi za to stojí, beru. Ponesu si to v sobě dál, všechnu tu nelásku a odpor. Aspoň prozatím.

Ani o krok dál

Andrea Platznerová v článku Sami proti sobě rozvíjí provokativní vizi světa, v němž za „sluníčkovost“ jedněch, za jejich optimismus a trvalý rozvoj jiní lidé v zájmu zachování globální rovnováhy platí – úzkostmi, pesimismem, trápením. Protože žádná věc nemůže existovat bez svého protikladu.

A nejde jen o svět jako celek – rovnováha světlého a temného jako by platila i v našem nitru. Někde v nás je možná něco, co vůbec nechce být zdravé, krásné, produktivní. Na samém dně prožitků osamělosti a prázdnoty se můžete setkat s hlubokým strachem v duši, který se nedá kontrolovat, který můžete jen prostoupit, píše o této prastaré vnitřní temnotě Pavel Špatenka.

Přiznat si, že právě teď neumím a nechci jít ani o krok dál, je nakonec dost možná cenné právě tím, že se v takové chvíli vzdáváme kontroly. Že si skutečně a naplno dovolíme se zlobit, aniž bychom to vnímali jako pouhou fázi spořádaného schématu „zpracování negativních zážitků“, na jehož konci bude vše zalité sluncem.

Ceníme si autentických prožitků a zkušeností, ale mnohdy je ve chvílích, kdy vězíme hluboko v nich, vlastně odmítáme – tím, že se upínáme k úlevě, k „vyřešení“ našich bolestí.

Nemusíme se rozvíjet. Můžeme se rozhodnout, že některé věci v tuto chvíli necháme tak, jak jsou. Jistě – poneseme si následky. Nejspíš bychom mohli být šťastnější. Ale zatím to nejde. Domnělá omezení nás limitují stejně jako ta nezpochybnitelně skutečná, protože jsou naší vnitřní realitou. Prozatím.