Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Spontánnější, šťastnější

Když jsme spontánní, jsme u kormidla svého života. A mozek nás podpoří dávkou dopaminu.

Ze seriálu: Třikrát do stejné řeky

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

21. 6. 2016

Poslední dny hodně přemýšlím nad tím, co všechno člověku pomáhá, aby byl sám na sebe hodný. A aby se víc staral o to, co potřebuje. Věřím, že jedna z důležitých ingrediencí je právě schopnost udělat čas od času něco spontánního, autentického a nového.

„A pak jsem dostal nápad, že si půjdu zaběhat. Vlastně ani nevím, proč jsem utíkal.“ Pamatujete si tuhle větu z Forresta Gumpa? A co tu ze Sedmi statečných? „Znal sem jednoho chlápka v El Pasu, jednou se svléknul a skočil mezi kaktusy. Taky jsem se ho ptal proč. Řekl, že mu to přišlo jako dobrej nápad.“

Když se z ničeho nic rozhodnete udělat něco neplánovaného, zaplaví vás většinou kombinace pocitu novosti a překvapení. Následuje vzrušení, zvědavost, pocit dobrodružství. Podle Tanii Lunové, která se na Hunter College psychologií překvapení zabývá, se vám v tu chvíli v mozku uvolňuje dopamin, a právě ten je zdrojem oné zvědavosti a dobrodružnosti.

A tak jste najednou ochotní pustit se do něčeho, co třeba nedává tak úplně racionální smysl. Prostě z toho jen máte radost. Protože ten nápad vyšel z vás.

Být schopný udělat něco, co vás napadne, znamená věřit svým rozhodnutím.

Co víc, máte v tu chvíli k nejrůznějším činům víc odvahy. Spontaneita bývá propojená s úzkostí. Asi byste sami intuitivně řekli, že když jste míň úzkostní, dovedete se chovat svobodněji a uvolněněji. Ale funguje to i naopak.

Ano, spontaneita narůstá s poklesem úzkosti, ale taky úzkosti ubývá s nárůstem spontaneity. Píše o tom třeba psychoterapeut Daniel Tomasulo a potvrdí se vám to, jakmile se zapíšete třeba do kurzu divadelní improvizace.

Spontaneita souvisí s pocitem autonomie

Důležitá věc: spontánní není totéž co impulzivní. Impulzivní chování je něco, co většinou děláme v nevyrovnaném stavu mysli. Když nemáme kontrolu sami nad sebou. Impulzivní chování je automatické, reflexivní, nemůžeme se mu bránit.

Oproti tomu když jednáme spontánně, je to spíš naopak. Připomínáme si, že to my jsme u kormidla našeho života. Ne očekávání druhých, naši šéfové, rodiny, očekávání druhých, denní agendy, dokonce ani plány vytvořené v minulosti. A trénujeme také svou adaptabilitu, otevřenost ke změnám.

A takový trénink autonomie a kontroly nad vlastním životem už může mít velké dopady na celou lidskou duši. Pocit autonomie je klíčový pro motivaci ke změnám a k tomu se v životě, v práci nebo ve škole vůbec o něco snažit. Pro spokojenost a stabilitu ve vztazích i ve světě obecně.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Současně jsou spontánní nápady něco, co si nemůžete nařídit.

Příkaz „buď spontánní“ je podobně absurdní jako „křič potichu“.

Proč to někdy nejde?

Schopnost spontánního jednání do velké míry závisí na tom, nakolik je člověk ochotný sám sobě důvěřovat. Mnoho lidí si své skutečné potřeby a nápady z nich vycházející raději ani neuvědomí z většinou nevědomého strachu, co by je to vlastně napadlo. Že by to bylo něco nepřijatelného.

Jiní nápad dostanou, ale okamžitě ho téměř automaticky zavrhnou, protože si řeknou: „To je blbost, to nemůžu.“ A teď už nemluvíme o tom, že se vysvlečete a skočíte do kaktusů nebo vyrazíte z domu a pár měsíců běháte. Ale o tom, jak se chováte ve vztazích, co druhým říkáte a neříkáte, co byste chtěli udělat sami pro sebe. A tady už se dotýkáme nejen autonomie, ale hlavně opravdovosti.

Být schopný připustit si nebo udělat něco, co vás napadne, znamená tak trochu věřit svým rozhodnutím. Důvěřovat tomu, že dovedete rozpoznat ty úplně pitomé nápady od těch, na kterých opravdu něco je. A být připravený riskovat chybu.

Protože upřímně, jsou i špatné spontánní nápady. A ne každý je třeba realizovat. Často je skutečně z dlouhodobého hlediska rozumnější zachovat si dobré vztahy nebo práci. A tady je možná na čase vzpomenout třetí film – Saturnina:

Využívejte celý web.

Předplatné

„Někteří lidé se vydrží dívat na misku koblih třeba do oběda. Jiní si představují, jaké by to bylo, kdyby někdo začal koblihami házet po ostatních. A ti třetí… inu, ty ta představa láká natolik, že se rozhodnou ji vyzkoušet.“

Jak se dostat do většího kontaktu se sebou a být laskavější i k vlastním praštěným nápadům? V zítřejším článku se můžete zkusit inspirovat tím, co pomáhá druhým lidem pečovat o sebe a všímat si vlastních potřeb. A třeba i něco vyzkoušet: Chovat se sám k sobě slušně

Diskuse 0
Třikrát do stejné řeky
Seriál

Hluboké ponory do témat, která ovlivňují a mění naše životy. Autorkou seriálu je psycholožka Nela Wurmová.

Více autorů

  • Štěstí