Během svých učitelských let jsem si všimla zajímavé věci. Hromadné apely doléhají silně nikoli k uším těch, kdo by z nich mohli skutečně těžit, ale naopak k těm, kdo se o danou věc sami od sebe dobře starají. Jinými slovy: varování i rady si nejvíc berou k srdci ti, kdo to vlastně vůbec nepotřebují.
Tento fenomén mi přišel na mysl v souvislosti s několika články o depresi a antidepresivech. Nepochybně existují případy nadužívání léků. Jsou lidé, kteří se k práškům uchylují rádi a snadno – i tehdy, kdy by bylo na místě projít si nepříjemným obdobím, zpracovat a nechat odplynout emoce.
Určitě jsou ale i lidé, kteří trpí, a nemuseli by – ne tolik, ne tak dlouho. Sbírají odvahu říct si o pomoc a zpochybňování práce lékařů („jenom člověka nacpou prášky“) je nahlodává a utvrzuje v přesvědčení, že bude lepší, když se to prostě dál budou snažit nějak zvládnout.
Do přemýšlení psychiatrů dává nahlédnout Radkin Honzák: lékař bude raději riskovat, že přidělí diagnózu a podrobí člověka léčení jaksi nadbytečně, než aby zanedbal vážný stav a sáhnul po pouhém rozhovoru tam, kde je třeba silnější kalibr – což naopak hrozí psychoterapeutovi, poradci nebo kouči bez medicínského vzdělání.
Co s tím? Říct si o pomoc, a hlavně: ptát se, chtít znát souvislosti, další možnosti řešení, alternativy, výhledy. Dá se namítnout, že právě na to nemá člověk v akutní nouzi nebo vyčerpaný měsíci marného zápolení sílu ani kapacitu. Dobrou první volbou by potom mohla být návštěva psychologa, nejlépe klinického, který má vzdělání a zkušenosti, aby konkrétní případ posoudil.
Misky vzájemnosti
Jednou z povzbudivých zpráv, která tento týden zazněla hned od dvou autorek, je ta, že o všem se dá mluvit. Pojďme to vyzkoušet. Co se nám honí hlavou a co prožíváme, když je řeč o depresi, náročných životních situacích, vážných stavech?
Mohlo by vás zajímat
Sebeúcta ve vztahu
Necháváte si líbit věci, které vás v hloubi duše zraňují? Proč vlastně?
Přečíst článekPro mě je neproniknutelnost podobných témat frustrující: tohle nikdy nepochopíš, nemůžeš tomu rozumět. Navíc mám dojem, že si snad raději ani nechci přát, abych tomu někdy (na vlastní kůži) porozuměla.
Prý nemůžeme vědět, co depresivní člověk prožívá, když to sami neznáme. Ale zamysleme se – copak u jiných, běžnějších situací můžeme s plným vědomím říct, že víme, co ten druhý prožívá? Že mu rozumíme? A může chápat nejlépe ten, kdo prožil totéž?
I ten, kdo nemá ve svém okolí zkušenost s depresí, se určitě setkal s otázkou, kdy a jak můžeme pomoci svému blízkému. Znáte to: stačí vleklá viróza, nejlépe předávaná jako míček z jednoho člena rodiny na druhého, pár měsíců bez práce nebo prostě splín na duši, a misky vzájemnosti se povážlivě vychylují.
Najednou je tady někdo potřebný, nebo přinejmenším nesršící dobrou náladou, a ostatní to nenápadně a vytrvale směřuje do role pomáhajících. Těch, které doma nečeká úsměv a pohoda, ale bručení, mlčení, nejistota a slzy. A oni by to měli chápat, protože sami jsou v pořádku, nebo prostě jen zatím stojí na nohou.
Využívejte celý web.
PředplatnéŘíkám si, že průšvihem zavání právě dlouhodobé rozdělení rolí potřebný – pomáhající. V pomáhajícím tím totiž vzniká nejen tendence odsouvat na druhou kolej vlastní potřeby, ale také rozpor na pocitové úrovni: neměl/a bych se zlobit, on/a za to přece nemůže…
A tak mě napadá, jestli to opravdu musí fungovat tak, že se slabší opírá o silnějšího? Nemůžeme si pomáhat navzájem, prostě tím, že tady jsme? Zdraví, nemocní, veselí, zoufalí, nadšení i unavení… Ať máme dneska, tenhle týden nebo měsíc jakoukoli náladu.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
