Sebepoznávací a svépomocná literatura často operuje s obrazem vyzrálého, dospělého člověka. Je silný, samostatný a nezávislý. Spoléhá jenom sám na sebe. Vztahy navazuje ne proto, aby zaplnil prázdná místa ve své duši, ale ze svobodného rozhodnutí. Je to ten správný ideál? Stojí za to o jeho dosažení usilovat? Není to tak jednoznačné.

Někteří guruové hlásí zásadu, že nikdo nepatří nikomu a nikdo není za nikoho jiného zodpovědný, píše v článku Vydržíte víc Petr Pražák. Jako jeden z pilířů psychické odolnosti přitom vidí pevnou síť vztahů: Pokud jste v období, kdy si bezstarostně tančíte životem, je nevázanost skvělá. Ale až se váš život ocitne v kolizní dráze s hromadou letících fekálií, budete rádi, že někam patříte a že k vám někdo cítí silné pouto.

Jana Exelová si v připravovaném článku bere na mušku další moudro z podobného soudku: představu, že po lidech (zvláště po partnerovi) nemůžeme chtít, aby se změnili. Musíme je zkrátka brát takové, jací jsou. Ale člověk se během let mění, někdy i dost výrazně. A má na něj vliv všechno, s čím se setkává. Proč by si tedy právě životní partner měl dávat pozor, aby druhému „nezasahoval“ do jeho vývoje?

Konec dětského věku

K obrazu vyrovnaného, samostatného jedince patří i to, že se oprostil od vlivu autorit – symbolem takového uvažování je postava otce. V očích dítěte je otec všemohoucí. Nejpozději během puberty získá tento obraz vážné trhliny. Dospělý člověk pak už nemá (v doslovném ani přeneseném významu) potřebu k někomu vzhlížet a na někoho se spoléhat.

Zní to rozumně, ale není to trochu jako s tou vztahovou sítí? Opravdu se nepotřebujeme a nemáme o nikoho opírat?

Svůj „dětský věk“ nezažívají jen lidé. Nela Wurmová v článku o tom, jak se vyvíjela psychoterapie, vysvětluje, že zpočátku byly jednotlivé psychoterapeutické školy a směry silně vázané na osobnosti svých zakladatelů. Ti vystupovali autoritativně a mnohdy i ve vzájemné řevnivosti – neargumentovali, spíše hlásali svůj vlastní systém a svou „pravdu“.

Teprve během let a také s nástupem dalších generací se obrušovaly ostré hrany, opouštěly názorové extrémy, ověřovala skutečná účinnost a využitelnost terapeutických nástrojů. Došlo také na dialog mezi původně protichůdnými směry.

Dnešní věda a technika funguje spíše na bázi výzkumných týmů než osamělých geniálních vynálezců. V umění nebo i ve veřejném životě se někdy můžeme setkat s voláním po skutečných hvězdách a opravdových osobnostech, po morálních autoritách, za které by se volič nemusel stydět. Možná je ale dnes už opravdu jiná doba: velcí odešli a my jsme tu zbyli docela sami.

Vážím si vás!

Naposledy se mi tento pocit připomněl, když jsem oslovila s nabídkou, zda by se nechtěl o své poznatky dělit s našimi čtenáři, jednoho českého psychologa. Před lety mi jeho psaní do časopisů bylo sympatické. Měl osobité názory, přemýšlivý a laskavý přístup k životu, rozuměl své práci a vůbec lidem. Obdivovala jsem ho.

Odpověď mě nepotěšila – a nebylo to jen proto, že zněla zamítavě, pokud jde o spolupráci s naším webem. Mezi řádky jsem četla i velkou porci deziluze, rezignace, hořkosti.

Možná bych se měla cítit poctěna, že mi jeden (s trochou nadsázky) velký muž mého dospívání projevil takovou důvěru. Nezůstal u strohého odmítnutí a odhalil i svoje pocity: že už mu nestojí za to někomu něco vysvětlovat a obhajovat se. Ale v první chvíli mi spíš bylo do breku.

Jistěže je trochu dětinské stavět si někoho na piedestal a dělat z něj modlu. Ale někoho si vážit pro to, co dokázal a jaký je, brát si vzor z těch, kteří ve svém oboru udělali kus práce, obracet se k nim s důvěrou, že díky svým zkušenostem vědí víc, to mi tak docela pomýlené nepřijde.

Nežijeme v době moudrých starců. Věk a zkušenosti jsou dnes na pracovním trhu (bohužel) spíš na překážku. Velmi zřetelně vnímáme chyby svých rodičů, rádců, učitelů. Se šéfy si tykáme. Autoři nemusí být studovaní, aby přišli s pohledem, který čtenáře obohatí (a díky za to!).

Vlastně se nedá říct, že bychom trpěli nedostatkem vzorů. Jen se možná rozhlížíme špatným směrem, když se díváme nahoru. Inspirativní a silné osobnosti možná lépe najdeme mezi svými vrstevníky, kolegy… mezi těmi, které jsme před dvaceti lety nevídali v časopisech, ale na pískovišti. Možná i my sami jsme už vlastně docela velcí.