Když jsem se svého času usadila v jiném městě a mezi novými lidmi, měla jsem pocit, že začínám novou životní kapitolu. Později mi došlo, že jsem si v cizím prostředí a s neznámými lidmi vybudovala síť velice podobných vztahů, jakou jsem měla předtím – jako by se změnilo obsazení, ale charakter postav zůstal zachován. Stalo se to bez mého vědomého přičinění, a stačilo k tomu vlastně jen pár měsíců.

Naše osobnost je v daném čase do velké míry stálá. Můžeme to vidět na svých rozhovorech s druhými nebo i na vstupech v diskusi: dalo by se čekat, že mluvíme‑li o jiném tématu, budeme říkat jiné věci. Osobní identita a otisk naší povahy jsou ale mnohdy zřetelnější než rozdíly.

To samozřejmě neznamená, že by na našich zaběhaných zvyklostech a na způsobech, jak se vztahujeme ke světu, nutně bylo něco špatně. Spíš to vyvolává otázku: Co nás dokáže opravdu změnit? Jak můžeme – pokud se pro to rozhodneme – vystoupit z vlastního, léta budovaného systému představ? Co má moc s námi skutečně pohnout?

Velké a malé změny

Snad velký, nečekaný otřes, dramatická životní změna. Potíž je v tom, že nečekaný otřes si sotva přivodíme vlastními silami, a navíc změny, k nimž dojde ve snaze vypořádat se s důsledky mimořádně náročných situací, nebývají vždy žádoucí. Člověk nemusí z pomyslného zemětřesení vyjít celistvější a zdravější, ale prostě jen otřesený a podlomený.

Tak tedy změny pozvolné a drobné? Jsou oblasti, kde se takový postup nabízí. Vezměme si například tendenci neustále všechno a všechny okolo sebe hodnotit. Takové chování sice může být součástí složitějšího osobního problému, může to ale docela dobře být zažitý zvyk.

Se zvykem lze pracovat vědomě, po malých krůčcích. Všímat si, kdy sklouzáváme k hodnotícímu autopilotovi, a zastavovat jej – třeba tím, že si připomeneme vždyť nevím, jak to přesně je, neznám všechny souvislosti. Tuto schopnost korigovat své myšlenky můžeme vlastními silami trénovat. Odměnou nám bude svět barevný místo černobílého.

Někdy je to ale složitější. Zatímco zvyk je něco jako hromada cihel, která se dá jedna po druhé rozebrat, součástí naší vnitřní krajiny mohou být i útvary jiného rázu.

Něco v nás ví

Přesvědčení o sobě a o světě, které se fixovalo v emočně silně nabitých situacích, je spíš něco jako lávové pole, plné spečených kusů a možná i míst, kde to dodnes vře a neradno tam vstupovat bosou nohou. Tady se musí našlapovat opatrně, dotýkat se zlehka, někdy i vyčkat, až nastane vhodnější čas. Obstarat si průvodce, když je to třeba.

Při práci s náročnými tématy nebo tam, kde jde o změny zasahující do celé naší osobnosti, je důležité mít pocit bezpečí, ale potřebujeme také podněty, které nás vyvádějí z naší (nezdravé) rovnováhy. Jak píše Michal Petr: Když se pouze přijímáte, stojíte na místě. Když tlačíte na změnu, vytváříte rozdělení. Pokud ale s nadhledem a pochopením souvislostí přijímáte, že jste takoví, jací jste, a současně se otevíráte prostoru možností, je možné se mnohé věci naučit i odnaučit.

Zásadní vhledy doprovázené silným prožitkem nemusejí přijít v bezpečném prostředí terapeutického sezení. Obraz, který nabídne klíč k pochopení našeho vnitřního prožívání, se někdy objeví v nečekanou chvíli. Terapie nebo jiný druh zázemí dá člověku sílu se na tento obraz podívat, posílí důvěru v sebe sama a v to, že pohled do svého nitra ustojíme, ať už se objeví cokoli. Samotný zážitek je ale často nepředvídatelný.

Přesně namíchanou směsí bezpečí a překvapení jsou umělecká díla všeho druhu: je to „jen jako“, takže nemáme potřebu stavět stráže na hradby svých obranných mechanismů, a je to plné nečekaných kombinací, které nám mohou zamíchat kotlík pěkně ode dna. Vlastně jste si ten film pustili jen tak, a o dvě hodiny později jste rozebraní na atomy.

Vytěžit ze situace, kdy nás něco rozhodí, střípek sebepoznání, nebo dokonce využít oslabení organismu (při nemoci, dlouhodobé únavě, v náročných dnech a obdobích plných nečekaných zvratů) k drobné změně v nastavení osobního systému, to je hodně velká frajeřina. Nezlobme se na sebe, když se nám to pokaždé nepodaří.

Když si odmyslíme různé mělbychy, po změně toužíme většinou z pocitu nepohodlí. Chceme se dostat pryč od místa, kde právě stojíme. Na této cestě nám ale může být užitečnější jiný pohyb, který zde také působí: Nela Wurmová píše, že v povaze každé bytosti je do značné míry zakódováno dělat to, co je pro ni dobré. Jen někdy ztratíme kontakt s vlastními potřebami nebo je ignorujeme. Občas je to užitečné, v dlouhodobém měřítku je to problém.

Něco v nás ví. O podstatě tohoto „něčeho“ se můžeme jen dohadovat. K navázání kontaktu někdy potřebujeme čas a pomoc. Nevadí. Něco v nás trpělivě čeká, až  tomu vyjdeme naproti.