Naše komunikace má jen málokdy čistě věcnou povahu. Je to tak v pořádku: v běžném životě nám většinou nejde jen o to, abychom si předali informace. Budujeme vztahy. Každá naše promluva, každá interakce má v sobě zrnko postoje, s nímž přicházíme, a zárodek záměru, k němuž směřujeme. Vypouštíme do světa svou sondu – a čekáme, jak ji druhý přijme, promění, vrátí na naši stranu hřiště.

Čtenář Láďa v nedávném článku o vnímání vlastní hodnoty píše o věcech, které děláme proto, že je dělat musíme, pokud chceme něčeho dosáhnout – učíme se cizí jazyky, dodržujeme společenské zvyklosti, snažíme se nevyostřovat zbytečně komunikaci s příbuznými. Vedle toho staví věci, které děláme (třeba i pro druhé) ze srdce, z vlastního přání a s čistým záměrem prospět, podělit se, pomoci.

Přidala bych další stupeň: věci, které děláme s nadšením a ze srdce, přestože je dělat musíme. Do takové situace se snadno dostanete v případě, že se z vaší vášně stane profese a z oboustranného přání a důvěry vzniknou závazky. Ty mohou člověka fatálně vyčerpat. Ztratí totiž prostor, aby mohl chtít.

V souvislosti s pomáhajícími profesemi se běžně mluví o syndromu vyhoření. Má se za to, že souvisí s rutinní povahou práce a vysokou angažovaností, která nenese odpovídající odezvu. Poslední dobou se ale čím dál častěji objevují názory, že vyhoření se může týkat také lidí, kteří pracují kreativně, s nadšením a velkou vnitřní motivací. Kteří svou práci milují. Každého, kdo dělá to, co vždycky dělat chtěl – a teď to dělat musí.

Také naše vztahy začínají vášní, zaujetím a vnitřní motivací. Postupem času se přirozeně nabalují vzájemné závazky. Potřebujeme vědět, že se na druhého můžeme spolehnout. Musíme se domluvit ohledně spousty čistě praktických záležitostí. A tak se ze soužití postupně vytrácí chtění.

Můžu chtít

„Chci“ a „musím“ se na první pohled vylučuje. Chtění je prostor svobodné volby. Navíc platí, že chceme obvykle to, co nemáme. Jakmile to získáme, dosáhneme vysněné mety, dostaví se pocit uspokojení, ale už těžko čistá radost.

Je to spíš pocit odškrtnutí kolonky, splnění úkolu. Jako když partnerovi předem oznámíte, co chystáte na večer – pořád to může být fajn zážitek, ale už to nebude překvapení.

Funguje to i naopak: jakmile si o něco přímo řeknete, zmizí tím možnost, že to pro vás ten druhý udělá „jen tak“. To nejlepší, co můžete dostat, bude splnění vašeho přání. Partner v takové situaci může vyhovět, nebo odmítnout – ale nebude už mít možnost jednat sám ze sebe. Bude jen reagovat.

Cesta ke vzájemnosti je naučit se přijímat „nadhozy“ toho druhého, rozvíjet výměny, s nimiž přijde.

Překvapit a vyvolat nelíčenou radost můžeme jen tehdy, když od nás druhý to či ono nečeká. Jakmile se z kytky na stole, umytého auta, vyžehleného prádla nebo esemesky s přáním dobrého rána, když každý tráví víkend někde jinde, stane standard, kouzlo se vytratí.

Snadno se pak může stát, že příště už partnera takovou věcí nejen nijak zvlášť nepotěšíte, ale dokonce se začne čertit, když porušíte zavedenou zvyklost a jednou něco neuděláte. Ocitnete se v území „měl bych“.

Území bezpečí… a práce

Jak z toho ven? Jan Kulhánek v článku s názvem Měl bych radí změnit způsob, jak o úkolech a povinnostech uvažujeme – a také přehodnocovat průběžně své dlouhodobé záměry a závazky. K tomu patří připustit si i možnost, že na jejich udržování rezignujeme.

Takovým přehodnocením člověk získá nejen prostor pro případnou změnu, ale může si také uvědomit, že to, co dennodenně zažívá jako rutinu, je součástí širšího celku. Je to něco, o čem snil, oč usiloval – a teď to má.

Pokud si tuto myšlenku a všechny související pocity do hloubky prožije, začne o všech těch každodenních drobnostech uvažovat trochu jinak. Ve své profesi – i ve svém vztahu.

Můžeme svůj protějšek překvapovat pokaždé něčím trochu jiným, objevovat nová místa a nové činnosti. Dávat svá přání najevo, aniž bychom druhého rovnou úkolovali. Nechat mu prostor, aby mohl chtít.

Můžeme se naučit oceňovat všechny ty drobnosti, které pro nás druhý dělá, přestože je dělá pravidelně. Nebrat je jako samozřejmost. Pracovat společně na tom, aby se z pocitu bezpečí a jistoty nestala nuda nebo dokonce přítěž.

Vztah nejlépe „šlape“ tehdy, když oba dva jednají ze své volby, ze srdce. Když každý z nich dává s lehkostí a druhý takové nabídky radostně přijímá a oceňuje. Je velmi obtížné tuto rovnováhu udržet. Ještě těžší je znovu ji nastolit, pokud byla porušena.

Sotva se to podaří, když budeme partnerovi diktovat svůj seznam přání. Tím ho stavíme do role hráče, na kterého letí jeden míček za druhým, a on může jen reagovat: trefit, nebo minout.

Lepší cesta ke vzájemnosti v takové chvíli je naučit se přijímat „nadhozy“ toho druhého, rozvíjet výměny, s nimiž přijde. Mohou vypadat jinak, než si představujeme. Od toho jsme na vztah dva.