Znám lidi, kteří se těší na každý školní sraz a na svoji starou partu, i takové, co se od maturity neukázali a navíc se nechali slyšet, že tohle je pro ně nadobro uzavřená kapitola. Někteří se vydají na setkání se spolužáky, které neviděli třicet let, a vrátí se domů naprosto konsternovaní: osm let jsme seděli v jedné třídě, a já s těmi lidmi nemám absolutně nic společného.
Škola je zvláštní fenomén. Samozřejmě, naučili nás tam číst, psát a násobit, a když jsme měli štěstí, ještě pár dalších věcí. To ale není všechno. Škola je papiňák napěchovaný nejrůznějšími typy lidí a jejich osudy. Hlavně ta základní.
S lidmi, se kterými tady strávíme pěknou řádku let, nemáme nejspíš opravdu společného nic jiného než ročník narození a spádovou oblast. Vzniká tak spousta tlaků a třecích ploch. Formují se party, projevují sympatie i antipatie, v nemilosrdném chumlu vrstevníků se zadělává na nejeden mindrák.
Ke stmelení skupiny, která nemá mnoho společného, se nejlépe hodí společné vymezení vůči něčemu vnějšímu. Výborně poslouží řevnivost k paralelní třídě (áčko versus béčko) či svorně neoblíbený předmět, zvláště je‑li vyučovaný neoblíbeným učitelem.
Nebo si černého Petra vytáhne někdo ze třídy a žádoucího stavu „my“ je dosaženo prostřednictvím symbolického vyloučení spolužáka (ty k nám nepatříš), ke kterému se může soustředit nelichotivá pozornost.
- O tom, jak hluboko se může opovržení spolužáků vepsat do dětské duše, se zamýšlí Jitka Ševčíková v článku Ta divná.
- Markéta Jarolímková píše v článku Chronická oběť o šikaně jako o nemoci kolektivu, kde není místo pro empatii a respekt.
Prakticky v každé třídě dojde k obsazení určitých rolí, které vyplývá do značné míry z potřeb skupiny spíše než z povahy jednotlivců. Na srazu po letech tak můžete být překvapení, že z třídního šaška se stal fádní kravaťák, a spolužačka, která hýřila nápady a všechny organizovala, se plně realizuje v docela rutinní práci.
Paralelní realita
Jiné to je při setkání se spolužáky ze střední nebo vysoké. S těmito lidmi jsme měli společnou volbu, byli jsme si v něčem podobní. V určité chvíli jsme stáli profesně i životně na stejné startovní čáře.
Školní sraz nám tak nabízí něco jako pohled do paralelní reality, odlišné scénáře příběhu, který jsme docela dobře mohli prožít i my: Napřed pár let v cizině, až pak rodina. Nebo děti hned po škole a o patnáct let později start vlastního podnikání. Jistota státního zaměstnance vykoupená nervózním tikem. Svatby a rozvody.
Je to příležitost sledovat, jak se lidem vpisuje život do obličeje. Nasát něco od toho, kdo má čím dál větší jiskru, ačkoli byl ve škole vždycky spíš za šedou myš. Popřemýšlet, kam zmizela ta skvělá holka, co měla tolik plánů.
A nakonec dříve nebo později stanout tváří v tvář i faktu, že někdo už na žádný sraz nepřijde. Tak mladý – kolik že mu bylo? Míň, než je dneska mně.
Příležitost k prozkoumání vlastního života nám školní srazy nabízejí hned dvakrát. Poprvé ve chvíli, kdy dostaneme pozvánku nebo se doslechneme o tom, že se sraz plánuje.
- Jaké pocity ve vás vyvolává představa setkání s tímhle kusem života?
- Co pro vás škola znamenala, a jak vás poznamenala?
- Co z toho poznamenání si pořád nesete v sobě?
Druhou příležitostí je pohled do zrcadla vlastního života v současnosti. Jasně, příležitostí pro bilancování se nabízí během roku víc. Společnost lidí, se kterými jste byli kus života na jedné lodi, ale takovému zamyšlení dává větší grády. Minimálně prověří, zda si za tím, kým dnes jste a jaký život vedete, plně stojíte, nebo jestli máte tendenci pořád pochybovat a rozhlížet se.
Jak se mi teď doopravdy daří? Je tenhle život to, co chci? V čem mám dojem, že mi ujel vlak? Jaký pocit bych ze svého života ráda měla ode dneška za rok? Za dvacet let? Na příštím srazu…
