Budoucnost se nekoná

Jitka Cholastová
Editorka Psychologie.cz

3. 4. 2016

Ze seriálu: Jednohubky

Rádi říkáme, že na věku nezáleží. Obvykle se to ale neříká lidem osmi‑ ani osmdesátiletým, takže o obecně platné pravdě můžeme mluvit jen stěží. Rádi vnímáme i změnu jako něco, co děláme, co máme pod kontrolou. Jsou ale změny, které přicházejí bez našeho přičinění, třeba právě působením času, a jsou zkušenosti a témata, která mají své místo v určitém životním období.

Náročné a doslova nadupané příležitostmi i úkoly je období vstupu do dospělosti. Najít své místo ve světě, osamostatnit se, profesně zakotvit, navázat partnerský vztah… S pokračující dospělostí přijde – naléhavěji u žen – i první výstraha věku biologického: jsou věci, které neokecáme, příležitosti, které se nedají posouvat donekonečna.

A jde to dál: jako by život neodpouštěl, když se rozhodneme stát na místě a neodpovídat na jeho výzvy. Postupně začínáme uvažovat, jaký tvar bude mít náš život jako celek.

Tradiční školní psychologie vidí život člověka jako oblouk postupného nabývání a ztrácení mentálních i fyzických sil s vrcholem v produktivním věku
Vlivné pojetí Erika Eriksona pracuje s představou vývojových stadií soustředěných kolem ústředních konfliktů či vývojových úkolů – například v mladé dospělosti jde o téma intimita versus izolace
Někde v polovině života to teprve začíná být zajímavé pro jungiány
Vliv duchovních tradic umožňuje vidět lidský život jako směřující ke stále většímu uvědomění a zralosti

Vzpomínám si, jak se mi coby bezdětné ulevilo, když se mi překulila třicítka. Tak už to holt „včas“ nestihnu. Byl to podobný pocit, jako když se ocitnete sami v cizím městě – nikdo z vašich známých neví, kde jste, a lidi, které potkáváte, zase netuší nic o vás. Žádné plány, žádná očekávání, neznámá pevnina. Volnost.

Nejde ale jen o naše osobní přání nebo obecné představy, co a jak se patří. V životě přicházejí momenty, kdy se cítíme prostě připravení: na lásku, na změnu životního směru, na založení rodiny. Jako akrobat na visuté hrazdě se pouštíme do tmy s nataženou rukou – a někdy prostě mávneme do prázdna. Nikdo tam není, budoucnost se nekoná.

Podle nátury se můžeme litovat, hledat si náhradní naplnění nebo se týrat myšlenkou, že jsme asi nebyli doopravdy připravení (protože potom by to přece přišlo!), že v téhle zkoušce osobní zralosti propadáme a za trest se budeme stokrát nimrat ve své minulosti, jen abychom přišli na to, co jsme kde podělali, že se nám nedaří: navázat láskyplný a otevřený vztah, zapustit kořeny, nabídnout svou náruč.

Využívejte celý web.

Předplatné

Michal Mynář ve videu Pohotovostní režim vysvětluje, jak nás vyčerpává čekání na něco: vědomí, že máme před sebou určitý úkol, ale ještě nepřišel jeho čas. Napadá mě, že podobně vyčerpávající může být i vědomí, že ve svém životě máme nějakou důležitou věc teprve před sebou.

Jako největší životní výzva se pak ukazuje to, jak jsme schopní odpovídat na otázky, které před nás život klade – ať už přicházejí podle tabulek, nebo v jiném pořadí. Jestli dokážeme nezatrpknout a zůstat otevření. Vyrovnat s tím, co přišlo, a také s tím, co nepřišlo.