Je to místo, odkud vyvěrá motivace, nadšení, zvědavost a touha přicházet věcem na kloub. Rodí se tu i vnitřní pevnost, vědomí hodnot, odhodlání jít za svým. V běhu dní na tohle místo často zapomínáme – a začínáme strádat.
Denně kolem sebe vidíme vyhaslé pohledy a prázdné tváře. Možná se občas přistihnete, že jedna taková na vás zírá i ze zrcadla. Stává se to, když je všeho tak nějak moc. Měli jste rušný týden (nebo půlrok), v něčem jste se silně citově angažovali, tíží vás nedořešená záležitost, se kterou prozatím nedokážete pohnout. Jste vyčerpaní a nesoustředění.
Co můžeme udělat pro to, aby se z podobných chvil nestal převažující životní pocit a z občasné prázdnoty či únavy sešup rovnou do deprese?
Někdo se vydá hledat rozptýlení nebo sáhne po energetickém dopingu. Jistější ale bývá ponořit se na chvíli do sebe, obrátit pozornost dovnitř. Především to platí pro ty introvertněji založené. Stejně tak platí, že aktivní životní styl si žádá svou protiváhu naléhavěji, pokud se člověk věkem blíží k horizontu nebo stojí přímo na něm.
Ve vnitřním prostoru
V článku Otrava negativismem se jako ochrana našeho vnitřního prostoru před škodlivými vlivy nabízí představa pomyslného šestistěnu.
- Potřebujeme mít za sebou bezpečné zázemí a před sebou otevřenou perspektivu do budoucna.
- Dvě boční stěny tvoří naše vztahy: přátelské a pracovní.
- Dole se opíráme o svou schopnost pracovat s tím, co právě teď máme, nahoře pak jsou duchovní a spirituální hodnoty včetně pocitu smysluplnosti.
Budování takového šestistěnu není věc na jedno odpoledne. A možná máte – podobně jako já – pocit, že jde o popis určitého maxima, ideálního stavu. Pokud bychom měli všechny tyto stěny v pořádku, nejspíš bychom se po odpovědi na otázku, jak najít vnitřní plnost a stabilitu, vůbec nepídili. Co tedy můžeme dnes nebo zítra udělat pro to, aby naše duše dohnala tělo?
Každý den se nám nabízí dvě velké příležitosti, jak pobýt v kontaktu se svým nitrem. Jsou to chvíle po probuzení a před usnutím.
Jsme přesyceni informacemi. Co zpráva (zbytečná), to myšlenka (zbytečná) a k ní emoce (zbytečná), uvažuje Lenka Nováková v článku Falešné náhražky spánku. Když před spaním provádíme osobní hygienu, měli bychom k čištění zubů přidat i očistu své mysli. Pokud jsem celý den lítala jako tryskáč nebo se mnou někdo mával jako hadrem na holi, měla bych si vyhradit delší čas na přistání.
Takový čas, kdy „jdeme na přistání“, je jako stvořený k tomu, abychom si z prožitkové mozaiky uplynulého dne vybrali několik nejpodstatnějších kamínků a v duchu si s nimi trochu pohráli.
- Co se mi dnes povedlo?
- Který moment si chci uchovat?
- Kde se něco hlásí o mou pozornost – a jaké to přesně je?
Večerní (a vlastně i ranní) chvíle jsou ideální pro krátkou meditaci, psaní osobního deníku, ponoření se do jednoduché tvořivé činnosti, malou procházku nebo pro trochu docela obyčejného zevlování z okna.
Zatímco večer si třídíme a ukládáme vzpomínky, ráno máme čistou hlavu a máme jedinečnou šanci rozhodnout se, čím ji začneme plnit.
Během ranní zlaté hodiny můžeme své duši i svému tělu prokázat úctu pozorným a vlídným konáním těch nejzákladnějších činností. Naladíme se tak i na to, abychom během nadcházejícího dne dokázali být přítomní a v pravém slova smyslu bdělí.
Abychom dokázali jednat ze svého středu a stát si za svými rozhodnutími. Abychom mohli předat světu své jedinečné dary a nechat se oslovit tím, co je tady na oplátku pro nás. Abychom zažili pár světýlek v očích a večer se odporoučeli do off modu s vědomím, že dnešní den nebyl prázdný.
