Přímo fyzicky to platí pro naše rodiče. V podobě genetického materiálu si v sobě neseme také něco z předchozích pokolení. Stává se, že rys obličeje, nezvyklá záliba nebo výrazná vlastnost někdy „přeskočí“ jednu i více generací a projeví se v příbuzenstvu na větší vzdálenost.

Významně nás formují i přátelské vztahy: výzkumy ukazují, že životní styl je „nakažlivý“, ať už se bavíme o zdravých či nezdravých návycích. Nebo že rozvod v kruhu vašich přátel významně zvyšuje pravděpodobnost, že se zapotácí i vaše manželství.

A pak je tu ještě jiný druh podobnosti. Nevysvětlíme ho genetikou ani každodenním kontaktem. Jde o spřízněnost s lidmi, které známe jen na dálku, nebo velmi krátce. Nebo kteří vlastně „doopravdy“ neexistují.

V článku Moudrý člověk v našem nitru se dočteme o tom, jak na nás zvláště v době dospívání působí fiktivní postavy, ale také celý svět literárního nebo třeba hudebního díla. Stávají se našimi průvodci.

Oslovují nás něčím, co je bytostně naše. Nějak poznáme, že jim můžeme důvěřovat, že jsou nám v něčem podobní. A že jim dovolíme s námi jít, chvílemi nás i vést, ale nějak niterně víme, že to bude „náš“ směr, píše tu Matěj Grunt.

Skrze takového průvodce pak zažíváme své pocity jako něco, co je základním způsobem v pořádku. To nám dovoluje přijímat sami sebe a dále se rozvíjet.

Vnitřní hlasy

Mluvit o různých osobách nebo hlasech v našem nitru zní možná trochu schizofrenicky. Je to ale docela běžný způsob, jak naše vnitřní dění srozumitelně uchopit, personifikovat.

• Psychologie tak zná například označení vnitřní dítě pro emoční centrum člověka, pramen naší tvořivosti, zvědavosti, tělesnosti a intuice.
  
• Podobně se hovoří o vnitřním kritikovi – to je ten hlas, který vám ve vašich slabých chvílích předhazuje, jací byste správně měli být, a má úplně jasno v tom, jací právě jste: naprosto neschopní, hloupí a navrch oškliví.
  
• S vnitřními postavami se velmi často pracuje v terapii, která probíhá prostřednictvím řízené imaginace. V představách se tak můžeme setkat s těmi částmi nás samých, které prozatím příliš dobře neznáme, například se svou odvahou nebo svobodou.
  

Při popisu našeho vnitřního světa tedy představa různých osob slouží jako pomůcka, v imaginaci nám vlastní mysl nabízí výstižné obrazy. Co je však za tím, když nás nějaký člověk či smyšlená postava „osloví“?

Během života si čím dál víc vědomě volíme a vybíráme, s kým se budeme stýkat, kým se necháme ovlivnit. Tento proces ale podle všeho tak docela ve své moci nemáme.

Když se setkáme

Na jednom semináři jsme dostali za úkol vybavit si ze svého okolí člověka, kterého si vážíme a máme ho rádi. Měli jsme v několika větách formulovat, čím je pro nás tak důležitý, jaké jeho vlastnosti obdivujeme.

(Pokud si chcete cvičení vyzkoušet, udělejte to teď – než budete číst dál.)

Dalším krokem je podívat se na to, co jsme napsali, jako by to hovořilo o nás. Vlastnosti, které na druhých obdivujeme, takto můžeme chápat jako dosud ne plně rozvinuté stránky nás samých. Jako potenciál, který v sobě máme. Celistvost, k níž směřujeme.

Člověk, ke kterému svým způsobem vzhlížíme, nemusí být ve skutečnosti hrdina bez bázně a hany. To, co vnímáme silně na druhých, je často tím, co žije v nás – je to náš obraz dané osoby. Částečně proto, že druhého obvykle známe jen z určitých příležitostí. Zároveň je ale naše vnímání ovlivněno naším vnitřním naladěním.

Když se s někým takto „potkáme“, naše vnitřní naladění umožní, že nám daný člověk zarezonuje. Podobně funguje i silný zážitek z hudby, filmu, knížky.

Tím, jak poznáváme svět a lidi kolem, poznáváme zároveň sami sebe.