Když to léto opravdu rozbalí, popadne mě chuť někam vypadnout. Hodit všechno za hlavu. Neumím tohle rozpoložení přesně popsat, ale věřím, že to dítě, které poslední den školy nechalo u popelnic kompletní aktovku, by mi dokonale rozumělo. A vy možná taky.

Čtenářka Naoko se nedávno vyznala z touhy odrazit od břehů, vyplout na otevřené moře a zažít tam nějakou tu bouři. V mojí představě figuruje červený kabriolet, někdo milý po boku, daleký obzor a nekonečné nebe nad hlavou. Vaše představa bude nejspíš jiná. Zkuste si ji vyvolat v mysli a chvíli podržet. Já se zatím podržím té své.

Pravda je, že dnešní doba bezstarostným vyjížďkám moc nepřeje. Po dalekém obzoru se válejí zlověstné mraky. Až příliš dobře víme, že nic nezůstane bez následků a dříve nebo později se budeme muset vrátit do běžného života. Že tráva támhle za kopcem je nakonec nejspíš zelená úplně stejně jako ta u nás.

K představě bezstarostné jízdy patří i důvěra v budoucnost, k touze po plavbě za dobrodružstvím zase naděje, že existují místa a pocity, jaké ještě neznáme. Možná obě tyto představy patří tak trochu do jiné doby: doby objevů, neprobádaných krajin, důvěry v síly lidstva, optimismu, víry v pokrok a v lepší budoucnost. Dnešku jako by odpovídaly spíš temné vize.

Právě v takových chvílích, kdy nám naše touhy a sny v samém zárodku zahalí tmavý mrak, je dobré si připomínat, že lehkost a krása jsou stejně reálné jako pochyby a smutek a stejně tak patří k životu. Prožíváním radosti projevujeme životu úctu, uvažuje Monika Hodáčová v článku Místo pro radost.

Můžeme jít ještě dál: na světě má místo nejen radost, ale i bezuzdnost či nezodpovědnost. A ne, nemluvím teď o tom, jak si jednou za čas hezky plánovaně a spořádaně zahýřit. Představa, že se člověk opravdu na všechno vykašle a bude životem jen tak proplouvat, je dráždivá. Neúspěšní zoufalci nám svým přístupem dávají lekci osobní svobody.

Když si lehkost přestaneme odpírat, je to první krok, ale ještě to neznamená, že opravdu přijde. Chce to víc.

K obzoru a dál

Co si tedy se svými představami počít? Jestli vám mysl přihrává obrazy azurových pláží, nabízí se zkrátka si na nějakou takovou vyjet. Pokud je ale dovolená ještě daleko nebo je vaše představa z různých důvodů nerealizovatelná, zkuste si ji rozložit na jednodušší a uskutečnitelné komponenty.

Nela Wurmová tomu v připravovaném článku říká „průběžné dobržďování“: navrhuje vzít kousek z principů fungujících na dovolené – spánek, pohyb, nové podněty, nová prostředí, a dostat je do běžného fungování. Myslím, že to funguje nejen pro odpočinek, ale i pro sycení potřeb duše.

Co mi tedy můj obraz kabrioletu říká o tom, po čem toužím? V té představě je velký kus volnosti a bezstarostnosti. Taky vzduch a pohyb. A to už se dá zařídit. Větší kontakt s krajinou můžu získat třeba tak, že budu chodit bosky. Můžu jít ještě dál a vlézt si do potoka nebo třeba do kašny. Porušit nějaký zákaz. Změnit trasu a jít jinudy, než jsem zvyklá. Vyrazit kamkoli bez plánů a nalehko, jen tak.

I u těch nejbláznivějších a nejpodivnějších představ můžu na chvíli zavřít oči a prožít si je v imaginaci. Lépe tak své touhy prozkoumat a zjistit, co je za nimi. Co mě pudí ven z komfortní zóny? Chci hlavně „pryč“ od něčeho? Toužím „něco“ zažít?

Když totiž implantace drobných prvků nezabírá, je za tím něco jiného. Stejně tak když se vrátíte ze své vysněné dovolené – a cítíte se unavenější než před ní. Pak je dobré vrátit se ke své vytoužené představě a podívat se na ni jako na symbolický obraz.

Možná tak zjistím, že červený kabriolet je způsob, jakým mě moje duše vybízí k větší emocionální otevřenosti. Že zákazy, které mám chuť porušit, existují z velké části jen v mojí hlavě. Že mám odložit své obavy ne proto, abych víc šlápla na pedál, ale abych se beze strachu oddala v důležitém vztahu.

Podobně představa plavby po otevřeném moři může vést k potřebě podstoupit ve svém osobním životě větší riziko. Touha jen tak ležet v trávě možná skrývá volání po větší stabilitě a bezpečí. A sen zdolat vysokou horu mluví o spoléhání se na vlastní síly a odpoutání od autorit.

Na druhou stranu ovšem existuje nebezpečí, že při hledání „pravých“, skrytých příčin a souvislostí přehlédneme něco, co je naprosto zjevné a jednoduché. Možná tedy odhalím, že doopravdy potřebuju něco úplně jiného. Ale napřed pro jistotu zuju boty a vlezu do té kašny.

Kam vás vedou vaše touhy a představy?