My lidé máme tendenci přepínat mezi dvěma mody fungování: buď je pohoda, nebo je problém. Je‑li pohoda a spokojenost, láká nás to dát nohy na stůl a relaxovat. Všechno je fajn, tak proč se o něco starat? Když je problém, něco nás trápí, něčeho se nám nedostává – pak řešíme. A jsme nervózní, mrzutí, nespokojení, že nemáme „čistý stůl“.

Může to být jinak? Představuju si pohodu nezávislou na odškrtaných úkolech, kdy je člověk zároveň neustále aktivní v hledání lepších cest. Nachází v sobě energii pro nové nápady a večer usíná klidně a uvolněně, i když se právě moc nedaří. Je spokojený, ale nenechá se ukolébat ke stagnaci.

Zní to jako klíč k vyváženému životu. Jak se na takový postoj naladit?

Co nás pohání

V každé věci, do které se pustíme, dostaneme obvykle něco jako počáteční dávku energie. Nejviditelnější je to ve vztazích (tam této energii říkáme zamilovanost a je to leckdy pořádná dávka), ale myslím, že to platí i jinde – při rozjezdu nového pracovního projektu nebo když se čistě ze záliby ponoříme do nějaké činnosti, která nás láká.

Nějakou dobu to funguje: ve vztahu dáváme sami od sebe a partner dělá totéž. Bez očekávání a bez sledování pomyslných účetních kolonek má dáti / dal se potkáváme v půli cesty, s radostí a lehkostí. Je to taková dobrovolná vzájemnost a právě v ní se vztahu daří nejlíp.

V práci, která vás baví a naplňuje, to vlastně funguje velice podobně. Hýříte nápady, vidíte odezvu a všechno jde skoro samo. Nebo se nad něčím trápíte a překonáváte překážky, ale o to větší je pak uspokojení, když se věc podaří.

Dříve nebo později se tato rovnováha poruší. S partnerem si pomalu zevšedníte. V práci vám začnou docházet baterky. Svého úžasného koníčka, který vás tak těšil (a pro který jste si nakoupili hromadu vybavení) odložíte do kouta k pozůstatkům předešlých vzplanutí.

Všímat si toho dobrého

Jistěže lze jít v takové chvíli o dům dál. Najít si nové vzrušení, nový začátek. Šlehnout si dávku energie – a za pár měsíců nebo let zažívat stejný propad. Unavenější, mrzutější, starší.

S vědomím, že není kout, kam by člověk odložil vlastní život, se ti moudřejší postupně obrátí zpátky k sobě. Začnou se rozhlížet, jak do svého života přinést něco jako trvale udržitelný rozvoj, po kterém nezůstává pachuť na jazyku.

Pravda je, že to dobré musíme hledat, zatímco nedostatky a nedodělky přitahují pozornost samy. A kde jinde s hledáním dobrého začít než – u sebe.

Vědomí svých kvalit a úspěchů nám dává sílu a buduje pevnější sebevědomí, vysvětluje psychoterapeut Petr Jarolímek. Mít se rád za to, co se mi povedlo a co se mi daří stále, za vše dobré, co ve mně je a jaký jsem, to je nutný protipól k té stránce naší osobnosti, která je zodpovědná za sebekritiku. Když takový protipól není, je málo věcí, kterými můžeme sami sebe potěšit a cítit se díky nim dobře.

Takže staré dobré radování z maličkostí? Ano i ne. Pokud jsme emočně nebo energeticky na nule a toužíme po obrodě, nabízí nám život nenápadnou, ale zásadní změnu postoje.

Místo laciného dodávání optimismu stylem sice je všechno na houby, ale krásně svítí sluníčko můžeme zvolit méně jásavou, ale ve výsledku trvalejší tichou vděčnost spojenou s vědomím, že to, co máme, vlastně vůbec není málo.

Zvláštní výzvu v tomto ohledu představují vztahy. Jako bychom snáz uměli být vděční za náhodný úsměv neznámého člověka nebo i za to zprofanované svítící slunce než za existenci člověka, kterého jsme dřív měli rádi tak nějak lehčeji. Nemluvě o nejvyšším levelu: potěšení z přetékající mailové schránky.

Neznamená to, že ve svém životě neuděláte žádnou změnu. Přesto se vyplatí začít oceněním toho, co právě teď máte. Ne proto, abyste se s tím spokojili, ale abyste nabrali sílu a chuť jít zase dál.