Poslední dobou často slýcháme, že to či ono „rozděluje společnost“, ať už Zeman, Babiš nebo migrace. Zdálo by se, že nám tyhle věci a hlavně názory a emoce kolem nich kazí život, který by jinak poklidně a nerušeně plynul. Co když je to jinak?

Znám lidi, kteří se o podobných třaskavých tématech se svými přáteli raději přestali bavit. Prostě je v zájmu zachování dobrých vztahů (a možná i určitých iluzí o tom druhém) vynechali. A během pár týdnů se rozkmotřili kvůli odlišnému pohledu na úplně jiné téma, naprosto banální a napohled nekonfliktní.

A tak si říkám: co když vůbec nejde o Zemana, očkování nebo bio styl života? Co když jde právě o to vzájemné vyhraňování, které nám debaty o podobných diskutabilních jevech umožňují?

Život jako zážitková hra

Tato myšlenka mi hlodala někde vzadu už delší dobu. Zřetelnější obrysy získala ve chvíli, kdy jsem si pustila video, kde Jan Bílý vysvětluje, že naše problémy k nám patří.

Máme tendenci to, co nás trápí, chápat jako něco vnějšího, nežádoucího. Problém (nebo přesněji příznak) ale obvykle není něco, co se na nás náhodně přilepilo a co tedy stačí odstranit.

Že každý symptom má v době svého vzniku svůj smysl a plní určitou funkci, to ostatně vědí i někteří osvícení psychiatři.

Jak se s tímto poznáním dá terapeuticky pracovat či obecněji jak může vypadat podobný typ uvažování nad osobními tématy, naznačuje například Aleš Borecký v nedávné odpovědi v poradně.

K čemu nám tedy může sloužit symptom vzájemného neporozumění a ostrého vymezování se vůči „těm druhým“, který můžeme pozorovat na mnoha různých tématech? Nabízím dvě možná vysvětlení, která mě napadla při čtení aktuálních článků.

Sám sebou…

Hodně si dnes zakládáme, na tom, že jsme „sami sebou“, všímá si Monika Hodáčová v článku Buď sám sebou. Každý si dnes pevně stojíme za svým a navíc každý najde pro svůj jediný správný názor podporu – masožravec i vegetarián, ateista i náboženský fanatik, příznivec Zemana i jeho odpůrce. Šikujeme se v nesmiřitelné tábory a všichni jsme sami sebou.

Lidské nátuře (ač se nám to může nelíbit) ale není tak docela vlastní být sám. Druhé potřebujeme a chceme s nimi být, prožívat tiché srozumění, mít své kolektivní samozřejmosti. Netápat při rozlišování, kdo je padouch a kdo hrdina.

Ve velkém a složitém světě plném protichůdných informací přitom nic nezaručí spojenectví lépe než společný nepřítel. Pro stmelení různorodého pracovního kolektivu může jeho šéf zdaleka nejvíc udělat tím, že se bude chovat jako naprostý blbec, na kterého můžou podřízení svorně a ve vzájemné jednotě nadávat. Kam se hrabe teambuilding!

…ale s blízkými

Druhé vysvětlení zní ve světle výše napsaného paradoxně, přesto i ono má svou logiku: potřebujeme vědět, že můžeme být odlišní. Nesouhlasit. Nesplynout v my, ale zůstat i já. Mít vlastní, třeba i „nekorektní“ názor. A jak jinak tenhle pocit zažít než tak, že si to vyzkoušíme?

Pro takové porozumění si chodíme do těch nejbližších vztahů. Přece jen: že se mnou naprosto souhlasí a plně mě chápe člověk, kterého znám jen jako nick v diskusi, není to pravé.

Co se může stát, když se před blízkým takto odhalíme, zkoumá čtenářka Ulka v článku Nahaté já a ptá se: kolik autenticity unesou naše vztahy?

Je tady ovšem ještě jiná možnost. Co když jsme si nerozuměli nikdy? S kolegy, rodinou, přáteli, se svými partnery? Nebo přinejmenším – co když naše tiché srozumění a společné samozřejmosti byly už nějakou dobu jen prázdnou představou? Bylo to příjemné, ale tak trochu falešné.

Odhalení, že je to jinak, bývá bolestné. Může ale vést k novému, dospělejšímu pohledu na naše vztahy a vlastně i na sebe sama. A úplně nakonec můžeme dojít k tomu, že se chceme znovu začít vzájemně poznávat.