V životě jsou velká, zodpovědná rozhodnutí, kdy to chce mít dostatek informací a nebrat volbu na lehkou váhu. Nic nepodcenit a neuspěchat. Analyzovat, srovnávat, konzultovat. Stát se v dané oblasti tak trochu odborníkem. A pak to chce ještě něco: kapku štěstí.

Posledních pár dní jsme na webu hledali a rozhodovali se. Dalibor Špok přinesl zevrubný přehled kroků, jak najít dobrého psychoterapeuta. Nikola Šmorancová Šraibová se zaměřila na ženy, které mají pocit, že jim ujíždí vlak, a ocitají se v pasti – najednou si nejsou jisté, co by vlastně od života měly chtít.

O příčinách i možném řešení stavu, kdy člověk není v kontaktu se svým nitrem a je pro něj těžké rozeznat, co chce a potřebuje, obsáhle píše Nela Wurmová v článku Příliš mnoho možností. 

Existují situace, kdy nám pomůže shromáždit co nejvíc možností, vzít v potaz správně zvolené proměnné a vše pečlivě vyhodnotit. Informace jsou dobrá věc a kvalifikované rozhodnutí se o ně musí opírat. Od informací k rozhodnutí ale nevede vždy přímá cesta – a informace není jenom poznatek, který si někde vyhledáte.

Vybavte si v paměti nějakou věc, kterou považujete ve svém životě za vydařenou. Jak jste k ní přišli? Jak jste našli tu nejlepší práci, kterou jste kdy měli? Dobré místo k životu, nebo třeba jen kousek louky s úžasným výhledem na krajinu? Jak jste objevili koníček, který vás naplňuje?

Určitě jste měli nějaký výchozí bod. Měli jste pár vodítek. Zcela jistě jste jen tak neseděli, ale podnikli jste nějaké kroky – někam šli, někoho potkali. Nejspíš tam hrála roli i náhoda. A štěstí.

Může za to palec

Povím vám, jak jsem našla výborného psychoterapeuta já. Před nějakými šesti sedmi lety jsem se ve škole dala do řeči se sympatickou dívkou. Při loučení vytáhla z kabelky skripta Marka Hermana Najděte si svého Marťana. Že už je nepotřebuje a myslí si, že by se mi to mohlo líbit.

Měla pravdu. Když jsem se za nějaký čas dozvěděla o semináři tohoto autora, věděla jsem, že tam chci být. Věděla jsem to tak jasně a jednoznačně, že jsem během pěti minut přesvědčila svého šéfa, aby mě (i přes vyhlášený stop stav, pokud jde o další vzdělávání) na seminář vyslal.

Bylo to inspirativní setkání, které ve mně pootevřelo spoustu dvířek. A taky mě během druhého dne strašlivě rozbolel palec u nohy.

Vtip je v tom, abyste poznali, až to přijde. Protože to pravé se v první chvíli vůbec nemusí tvářit jako skvělá pracovní nabídka nebo jako velká láska.

Celý další týden mi ten zatracený prst při každém kroku dával jasně najevo, jakým způsobem i ta nejmenší a nejvíc zastrčená bolavá věc ovlivňuje celý můj život. Začala jsem si uvědomovat, že i v mém nitru jsou různá místa a věci, nejspíš důležité, ke kterým nemám přístup, nedávají na první pohled žádný smysl, jen při nešikovném pohybu občas pekelně zabolí.

Zároveň se zkusmými sondami do nitra jsem začala brouzdat po netu. Přes spoustu klíčových slov a řádku nejrůznějších webů jsem se proklikala až na stránky jistého psychoterapeuta. Zaujalo mě, že má své působiště v místech, která mám moc ráda a kde se odehrál velký kus toho, o čem jsem potřebovala mluvit.

Nebyl to z mé strany příliš kvalifikovaný výběr. Ani kontakt neproběhl právě učebnicově. Po první výměně mailů, když jsem chtěla potvrdit nabízený termín, mi přišla odpověď zhruba v duchu „neznám vás a nechápu, proč mi píšete“, a pod tím neznámé jméno. Zmatená a znejistělá jsem se jala vytáčet telefon.

Ukázalo se, že mnou oslovený terapeut si právě ten den pořídil internet do mobilu a něco špatně naťukal při přesměrování mailů, takže se moje odpověď dostala do schránky někomu úplně jinému s téměř stejnou adresou. Nebyl to dobrý start – ten člověk vlastně vydal moje citlivé údaje třetí osobě. Otřásl mou důvěrou, a to jsme se ještě ani nesetkali. Kdybych se řídila tím, jak má správná domluva s odborníkem vypadat, rovnou bych ho poslala k šípku.

Celá situace ale byla tak podivná, že mi to nedalo a na sezení jsem vyrazila. Během následujících dvou let jsem díky tomuto psychoterapeutovi a našim setkáním rozmotala pořádný kus klubka. A to nebylo všechno. Taky jsem na jeho stránkách našla odkazy na pár článků, které napsal. V životě jsem o tom webu neslyšela – nějaká Psychologie.cz.

Pozor, štěstí!

Pravda je, že podobné řetězce náhod dávají smysl vždycky jenom z jedné strany – když už víme, k čemu to vedlo. A že stejně tak můžeme vyjmenovat tisíc věcí, které nevedly k ničemu a nijak provázané nejsou. Zatím.

Kouzlo zakopnutí o ten správný kámen, pod kterým leží klíč k vašemu novému životu, není v tom, že přijdete (ať už logicky nebo pocitově) na to, kdy a kde se s tím vaším pomyslným kamenem můžete potkat. Vtip je v tom, abyste poznali, až to přijde. Protože to pravé se v první chvíli vůbec nemusí tvářit jako skvělá pracovní nabídka nebo jako velká láska.

Člověk může hodně najít, když vůbec nic nehledá, a nejde jen o drobné laskavosti života, které bychom snadno mohli minout. Petr Pražák v článku Jak mít kliku shrnuje, co mají společného lidé, které častěji než jiné potkávají nevysvětlitelné příležitosti a šťastné náhody. Jednou z vlastností takových lidí je, že si všímají mnoha zdánlivě nesouvisejících, ale potenciálně důležitých informací.

Abychom se ve spoustě jednotlivostí, které potkáváme každý den, dokázali vyznat, potřebujeme tříbit schopnost rozlišování. Pomůže nám zdravý rozum i bystré smysly. Neméně důležitý, a možná úplně nejdůležitější je ale kontakt s naším jedinečným vnitřním světem.

A tak si u podobných náhod všímám především pocitů, které je provázejí. Jak jsem věděla, že tohle je důležité, i když tomu zatím vůbec nerozumím? Že se tady děje něco významného? Ukládám si tyto pocity do své prožitkové paměti – a jakmile vidím větší kus obrazu, je mi postupně čím dál jasnější, jak se jednotlivé vnitřní pocity od sebe odlišují a co mi říkají.

Čeká vás důležité rozhodnutí, nebo právě tápete a nevíte, co vlastně v téhle životní fázi potřebujete? Sbírejte informace. Zvažujte. Srovnávejte. A dobře se dívejte.