O svých psychických problémech často přemýšlíme jako o něčem izolovaném – něčem v naší hlavě, od čeho nám uleví správně naordinovaný prášek. Zapomínáme přitom na prostředí, ve kterém žijeme nebo ze kterého pocházíme. Léčivé prostředí nám pomáhá růst a potýkat se se životem, neléčivé v nás růst blokuje. Pěstování léčivého prostředí má význam nejenom v terapii, ale snad ve všech oblastech každodenního života.

Pokud se někdy přistihnete s hodinkou a půl volného času, doporučuji zhlédnout dokument Healing Homes. Zachycuje švédskou rodinu bez jakéhokoliv formálního psychologického nebo psychiatrického vzdělání, která na své farmě poskytuje útočiště lidem, které bychom mohli jednoduše označit za duševně nemocné a odkázat na psychiatrickou péči. Ti se u nich pak léčí – nebo přesněji řečeno zotavují – z psychotických stavů, a to bez medikace.

Jak je to možné? Věřím, že některé hodnoty, jako lidskost, pochopení, přijetí a pravdivost, jsou samy o sobě léčivé. Tyto hodnoty jsou půda, ze které můžeme růst a „přerůst“ to, co nás trápí. Zkrátka, tyto hodnoty nám dávají pocit, že někam patříme, že jsme přijímáni i ve svých nedokonalostech. Že na nás záleží. Právě tento pocit dostávají „svěřenci“ (ve skutečnosti noví členové) této rodiny.

Jak rozeznáme léčivé prostředí od neléčivého? Především podle toho, že umožňuje – otevřít se svému prožívání, poznávat se, být sám sebou, tvořit vztahy. A tedy objevovat své možnosti a v jejich rámci se rozvíjet.

Je to izolace a bezmoc, co činí z bolestné zkušenosti traumatickou.

Když se mi jako terapeutovi podaří vytvořit to „správné“ prostředí, klient může shodit masky a riskovat. Může mluvit o věcech, které nikdy nikomu neřekl, o myšlenkách, které si nikdy nedovolil, o pocitech, které nikdy nesdílel. Osvobozuje se a vnitřní úzdravné síly mohou začít fungovat. Vedle nesnází, se kterými klient přišel, začínáme nahlížet i zdroje, které v sobě má.

Jako ve všem živém, i v nás je pohyb k zacelování, srůstání, růstu. Tomuto pohybu ale občas spíše překážíme, než abychom mu napomáhali. Koneckonců, jak tvrdil Eric Berne: Když se pacient uzdraví, terapeut by měl být schopný říci: „Moje léčba pomohla přírodě.“

Někdo, kdo chápe

Aby to bylo možné, musí být prostředí, které klientům nabízíme a které s nimi společně vytváříme, svobodné. Musí být na klientovi, co si z něj vezme. Musí mít také právo si z něj nevzít nic, protože to možná zrovna nepotřebuje nebo nedokáže.

Klient dostává prostor být takový, jaký je. Terapeutovým úkolem je pak porozumět jeho zkušenosti, ať je sebehůř pochopitelná nebo sebeděsivější. Hlasy, deprese, úzkosti, stejně jako všechny myšlenky a pocity jsou smysluplnou odpovědí na jeho životní situaci. Každý se někdy trápíme a síla i těch nejtěžších a nejbolavějších symptomů duševního „nedobře“ většinou odráží to, jak silně tyto projevy volají po porozumění.

Je léčivé mít možnost se otevřít svým pocitům. Být v kontaktu s nimi ale znamená být zranitelně. Je k tomu tedy zapotřebí hodně důvěry a bezpečí. Terapeutický vztah musí být tedy tak důvěrný a bezpečný, aby se klient mohl vydat na cestu nalézání sama sebe. A jako takového se mohl přijmout. Gestalt terapeuti to nazývají paradoxní teorie změny – měníme se právě tehdy, když se stáváme sami sebou.

Od bolesti pomáhá být spolu

Výše řečené se samozřejmě neomezuje jenom na individuální terapii. Pracuji jako terapeut v terapeutické komunitě pro drogově závislé, kde se klientům snažíme nabídnout to samé. Aby se mohli oprostit od své závislosti, která pro ně byla v určitém období jediným způsobem, jak přežít, musí prostředí umožňovat mnohé – zejména dělat chyby. Jenom tak mohou hledat cestu ven z bolesti, nedůvěry, nezájmu…

Nebylo by to možné, kdybychom je nechápali jako rovnocenné a důstojné lidské bytosti. To je postoj, který příliš neznají – přece jenom si rádi myslíme, že jsme lepší. Pravda ale spíše je, že jsme v tom všem spolu a stejně.

Pokud zažíváme, že je někdo naladěný na nás, můžeme se naučit být naladění na sebe. A tím se léčit.

Všechny komunity (včetně církevních) podle mého fungují na stejném základu. Tvoří společenství, ve kterých existuje upřímná, vzájemná péče. Člověk tak zažívá něco, co v moderní společnosti není běžné. Skupinová a komunitní forma terapie tak pomáhá člověku „vrátit se“ do původnější, vzájemnější podoby života.

Dítě, které prožije něco hrozného, ale má pak možnost si tuto zkušenost zpracovat a zabývat se svou bolestí – tedy má k dispozici prostředí, které toto umožňuje – může být nakonec „v pořádku“. Je to izolace a bezmoc, co činí z bolestné zkušenosti traumatickou.

Léčivost je v dialogu

Proto se léčivé prostředí vyznačuje především možností dialogu. Dialog je cesta, jak poznat člověka. Jak porozumět tomu, co prožívá. Díky dialogu přestáváme být izolovaní a bezmocní.

Dialogu se ale musíme učit. Domov je prostředí, kde se učíme zvládat život, a to, co jsme se naučili, si s sebou neseme dál. Často se stává místem, kde se cítíme nedostatečně dobří a kde jsme vždy byli sami. Protože náš hlas neměl váhu. Pokud se necítím přijatý, vcházím do dalšího života často s pocitem, že nejsem přijatelný.

Podobně je tomu i ve školství, kde je hlas dítěte často ignorován. Představme si školní prostředí, které by podporovalo spíše zvídavost a rozvíjení vlastního potenciálu než memorování znalostí. Zkrátka školu, která by byla více orientovaná na výuku žáků než učiva.

Znamenalo by to liberální výchovu bez hranic? Nikoliv. V léčivém prostředí je místo i pro nároky. O těchto nárocích ale musí existovat dialog. Protikladem rigidního, omezujícího prostředí není prostředí bez pravidel, ale prostředí, kde jsou pravidla smysluplná.

Netvrdím, že se vše dá vyřešit tím, že si „sedneme a popovídáme“. Ale když jsem v prostředí, kde se cítím vynechaný a kde se se mnou jako člověkem a mými pocity nepočítá, těžko můžu mít pocit, že do tohoto prostředí patřím a že jsem já – nebo ti druzí – „v pořádku“.

Lidé a vztahy

Podle mého má celé toto téma co dělat s tzv. „naladěním“ (attunement). Je to něco, co se učíme doma, od rodičů. Pokud cítíme, že jsou na nás naladění, naslouchají našim potřebám a našim pocitům, umíme si pak tento pocit zvnitřnit a nést si ho v životě s sebou. Kanadský lékař Gabor Maté neschopnost tohoto naladění považuje za důležitou příčinu neschopnosti se sebeuzdravovat a upadat například do závislosti.

Proč? Protože pokud neumíme naslouchat svým opravdovým potřebám (ať už proto, že jsme se to nenaučili, nebo proto, že žijeme pod maskou), nemůžeme být spokojení. Máme uvnitř sebe díru, od které utíkáme – třeba tím, že se snažíme být výkonní nebo naplňovat ideály jiných. Anebo se ji snažíme zaplnit věcmi z vnějšku (třeba penězi nebo obdivem). A nutně selháváme.

Léčivé prostředí je naladěné na potřeby svých lidí, kteří se v něm mohou cítit doma, i se svými nedostatky, strachy, bolestmi… V léčivém prostředí se lidé vzájemně respektují jako plné osobnosti. Jsou na sebe naladění.

A pokud zažíváme, že je někdo naladěný na nás, můžeme se naučit být naladění na sebe. A tím se léčit. Věřit, že jsme v pořádku. A že v pořádku jsou i lidé kolem. Že má smysl s nimi vést dialog, být si blízko a třeba se i neshodovat. A že v pořádku je i svět kolem, že existují cesty ven z izolace a bezmoci.

Věřím, že můžeme z tohoto světa dělat téměř každý moment lidštější a vzájemnější místo. Můžeme změnit ale jenom to, za co převezmeme zodpovědnost. A pokud si uvědomíme, že jsme to my, kdo spoluvytváří svět kolem sebe, a že v každém okamžiku jsme spoluzodpovědní za to, jaké je prostředí, ve kterém se nacházíme, můžeme změnit hodně.