Je dobré poukázat na to, že se v okolí děje něco špatného. Je dobré, aby se o tom mluvilo. A obvykle předpokládáme, že když se lidé veřejně bouří nad nespravedlnostmi ve světě, které se jich přímo netýkají, jejich motivace je altruistická – jde jim prostě o dobro druhých.

Zajímavé ale je, že kdesi v hlubších vrstvách se v některých případech rozhořčujeme nad špatností i proto, abychom se zbavili pocitu viny za své vlastní přičinění v tom, co se děje. A abychom posílili své přesvědčení: „Já jsem morální člověk.“

Aspoň se tím zabývá výzkum z letošního roku od amerických psychologů Lucase Keefera a Zacharyho Rothschilda. O co šlo?

Pokaždé rozdělili lidi (konkrétně Američany) na dvě skupiny. Oběma předložili článek o nějaké nepravosti ve světě – o změně klimatu nebo o strašných podmínkách, ve kterých pracují lidé v rozvojových zemích, a o dětské práci.

Jenže v jednom případě byl článek napsaný tak, aby vina dopadla na Američany. U změny klimatu z článku vyplývalo, že největší vinu nesou američtí zákazníci. U dětské práce mluvil článek o drobných věcech, kterými američtí zákazníci takovou situaci umožňují. Respondenti měli dokonce vyhodnotit, nakolik odpovídají popisu takového „nezodpovědného amerického zákazníka“.

Ve druhém případě za změnu klimatu podle článku mohli Číňani. A další článek zase zmiňoval nelidské pracovní podmínky v továrnách na produkty Apple a neschopnost firmy proti nim zasáhnout. Respondenti tak byli tak nějak z obliga. Nemuseli se cítit za nespravedlivou situaci spoluzodpovědní.

A potom účastníky výzkumu nechali vyplnit různé krátké dotazníky. Ptali se jich:

• Do jaké míry vnímají svou vlastní a do jaké míry kolektivní vinu?
  
• Jak moc se hněvají na nadnárodní korporace nebo ropné společnosti zapojené do destrukce životního nebo pracovního prostředí?
  
• Nakolik si přejí, aby byl někdo potrestán?
  
• Nakolik jsou přesvědčeni o vlastní morální bezúhonnosti?
  
• A jaké jsou obecně jejich postoje k prezentovaným tématům?
  

Někteří respondenti měli možnost vyjádřit svůj hněv na třetí stranu, jiní ne. A výsledek?

Mohlo by vás zajímat

Chybovat se smí

Pojměte den vysvědčení jako oslavu půlroku života, radí pedagožka Ivana Málková.

Přečíst článek

Čím více lidé cítili vlastní vinu, tím víc chtěli někoho potrestat

To je hlavní závěr Keefera a Rothschilda. Když máte pocit, že svým chováním nějak přispíváte ke zlu, nejspíš budete hledat, na koho svou vinu hodit – a budete se mnohem víc zlobit na ropné společnosti a korporace.

A teď to nejzajímavější:

Jakmile svůj hněv veřejně vyjádříte, zmenší se nepříjemný pocit viny. A znovu získáte pocit, že vy jste dobrý člověk.

Ti, kdo v experimentu četli článek o nezodpovědných amerických zákaznících, cítili větší pocit viny než ti, kterým byl předložen článek o nezodpovědnosti Číňanů.

Ale jen tehdy, když neměli příležitost vyjádřit spravedlivé rozhořčení nad praktikami ropných magnátů. Když to udělali, jejich pocit viny byl najednou naopak nižší než u kontrolní čínské skupiny.

Za každou cenu si potřebujeme udržet pocit, že jsme dobří lidé

Víte, co je zajímavé?

Zatímco ohrožení víry v to, že jsem dobrá a morální lidská bytost, vedlo k rozčilení a touze potrestat třetí stranu, celé to fungovalo i naopak. Když dostali respondenti za úkol chvíli vyprávět o tom, proč jsou dobří lidé, přestali se tolik hněvat i na továrny a rafinerie.

Celé to vlastně vůbec neznamená, že by se lidé neměli rozčilovat nad tím, když se děje něco špatného. Že byste se neměli hlásit ke kauzám, které jsou pro vás důležité, a informovat o nich okolí. Tím spíš, pokud v dané oblasti aktivně děláte něco pro zlepšení.

Špatné bude, když nám tyto veřejné bouře budou sloužit k tomu zapomenout na vlastní díl zodpovědnosti.