Všichni (kromě několika málo výjimek) vnímáme tóny, jejich výšky i barvu, melodie, harmonie a rytmus. To vše umíme integrovat a vytvářet v hlavě hudbu. Používáme při tom mnoho různých částí mozku. A k těm všem vesměs nevědomým mechanismům se připojují často intenzivní a hluboké emoční reakce.
Lidé už dávno přemýšleli nad tím, odkud se vzala lidská schopnost zpívat, hrát a přenášet tak na druhé emoce.
- Charles Darwin údajně přemýšlel o tom, že tóny a rytmus pochází od našich předků, kteří je používali při dvoření. A že jazyk vzešel až sekundárně z hudby.
- Herbert Spencer to viděl obráceně. Říkal, že hudba vznikla z kolísání emočně zabarvené řeči.
- Jean‑Jacques Rousseau si myslel, že původně byla řeč a zpěv jedno, až později se rozdělily.
A jsou i tací, kteří tvrdí, že hudební vnímání a představivost je spíš taková nehoda evoluce bez jakéhokoliv užitku. Hudbu máme prostě proto, že jsme díky evoluci získali uši.
Tóny slouží k dialogu už od miminka
Narativní psychoterapeuti analyzovali nahrávky maminek, jak broukají na své malé děti. Zjistili, že z hlediska tónů a melodií se na miminka jednoduše intuitivně nalaďujeme. Posouváme hlas do jejich výšky, opakujeme jejich zvuky. A tak vznikají první dialogy a rozhovory. Tímto způsobem malý tvor, který zatím neumí mluvit, navazuje kontakt, díky zvukům se navzájem zrcadlíme.
Mohlo by vás zajímat
Terapie vysoce citlivých
Nechtějí všechno tolik prožívat. To by ale byla škoda. Pomáhá jim něco jiného.
Přečíst článekI takový cit pro rytmus je na dětech vidět. To ostatně potvrdí každý, koho někdy nějaké dítě přivádělo k šílenství konstantním mlácením čehokoliv do něčeho jiného nebo naopak rozesmálo bláznivým tancem. V mozku se hudba propojuje s motorikou. Obzvláště rytmus, který vnímáme i bezděčně v hudbě, kterou vlastně moc neposloucháme. Na hudbu reaguje náš srdeční tep, krevní tlak i rychlost dýchání.
A nejde jen o lidi. Ukazuje se, že i u zvířat existuje neuronální základ odlišení čistých a falešných tónů. Výzkumníci umístili různým zvířatům do sluchové kůry elektrody, ze kterých snímali EEG, a pouštěli jim různé souzvuky, z nichž některé spolu ladí a jiné ne.
Na výsledcích je vidět rozdíl třeba mezi nesouladnou malou sekundou a souladnou kvintou nebo oktávou. To znamená, že když zahrajeme akord kočce, umíme dnes poznat, zda ho vnímá falešně nebo čistě.
Poslouchej moji hudbu a ucítíš to, co cítím já
Podle Cyrila Höschla potřebujeme umění, komunikaci nebo hru pro přežití ve společnosti. To vše je totiž obecně prostředkem, jak se dorozumět s více než jedním člověkem.
Ve své přednášce Umění, krása a lidský mozek mluví Höschl o tom, že opice se pro zachování skupinové soudržnosti navzájem otlapkávají, škrabkají a obírají. To se ale dá stihnout jen do určitého počtu členů tlupy.
Oproti tomu slovem nebo hudbou můžete oslovit i „otlapkat“ stovky lidí naráz. Můžete jim předat emoci. Na koncertech mě často napadne, že všech tisíc lidí v sále právě teď prožívá totéž, jsou na totéž naladění, jejich tep i dech se slaďuje s hudbou. A přitom by si mimo sál třeba vůbec nerozuměli.
Využívejte celý web.
PředplatnéDokonce i naše tváře a postoje podle Olivera Sackse ve výrazech zrcadlí hudební vjemy. Zdá se tedy, že hudba je pro nás nesmírně cenná z hlediska empatie.
Ať už se v nás hudební vnímání rozvinulo jakkoliv, je zjevné, že lidé mají vyvinutý cit pro hudbu stejně jako cit pro jazyk. Máme ho v sobě od prvního nádechu.
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
