Všichni (kromě několika málo výjimek) vnímáme tóny, jejich výšky i barvu, melodie, harmonie a rytmus. To vše umíme integrovat a vytvářet v hlavě hudbu. Používáme při tom mnoho různých částí mozku. A k těm všem vesměs nevědomým mechanismům se připojují často intenzivní a hluboké emoční reakce.

Lidé už dávno přemýšleli nad tím, odkud se vzala lidská schopnost zpívat, hrát a přenášet tak na druhé emoce.

• Charles Darwin údajně přemýšlel o tom, že tóny a rytmus pochází od našich předků, kteří je používali při dvoření. A že jazyk vzešel až sekundárně z hudby.
  
• Herbert Spencer to viděl obráceně. Říkal, že hudba vznikla z kolísání emočně zabarvené řeči.
  
• Jean‑Jacques Rousseau si myslel, že původně byla řeč a zpěv jedno, až později se rozdělily.
  

A jsou i tací, kteří tvrdí, že hudební vnímání a představivost je spíš taková nehoda evoluce bez jakéhokoliv užitku. Hudbu máme prostě proto, že jsme díky evoluci získali uši.

Tóny slouží k dialogu už od miminka

Narativní psychoterapeuti analyzovali nahrávky maminek, jak broukají na své malé děti. Zjistili, že z hlediska tónů a melodií se na miminka jednoduše intuitivně nalaďujeme. Posouváme hlas do jejich výšky, opakujeme jejich zvuky. A tak vznikají první dialogy a rozhovory. Tímto způsobem malý tvor, který zatím neumí mluvit, navazuje kontakt, díky zvukům se navzájem zrcadlíme.

I takový cit pro rytmus je na dětech vidět. To ostatně potvrdí každý, koho někdy nějaké dítě přivádělo k šílenství konstantním mlácením čehokoliv do něčeho jiného nebo naopak rozesmálo bláznivým tancem. V mozku se hudba propojuje s motorikou. Obzvláště rytmus, který vnímáme i bezděčně v hudbě, kterou vlastně moc neposloucháme. Na hudbu reaguje náš srdeční tep, krevní tlak i rychlost dýchání.

Mohlo by vás zajímat

Jak ovlivnit své emoce

Naše prožívání se odvíjí od toho, který z možných významů situaci připíšeme.

Přečíst článek

A nejde jen o lidi. Ukazuje se, že i u zvířat existuje neuronální základ odlišení čistých a falešných tónů. Výzkumníci umístili různým zvířatům do sluchové kůry elektrody, ze kterých snímali EEG, a pouštěli jim různé souzvuky, z nichž některé spolu ladí a jiné ne.

Na výsledcích je vidět rozdíl třeba mezi nesouladnou malou sekundou a souladnou kvintou nebo oktávou. To znamená, že když zahrajeme akord kočce, umíme dnes poznat, zda ho vnímá falešně nebo čistě.

Poslouchej moji hudbu a ucítíš to, co cítím já

Podle Cyrila Höschla potřebujeme umění, komunikaci nebo hru pro přežití ve společnosti. To vše je totiž obecně prostředkem, jak se dorozumět s více než jedním člověkem.

Ve své přednášce Umění, krása a lidský mozek mluví Höschl o tom, že opice se pro zachování skupinové soudržnosti navzájem otlapkávají, škrabkají a obírají. To se ale dá stihnout jen do určitého počtu členů tlupy.

Oproti tomu slovem nebo hudbou můžete oslovit i „otlapkat“ stovky lidí naráz. Můžete jim předat emoci. Na koncertech mě často napadne, že všech tisíc lidí v sále právě teď prožívá totéž, jsou na totéž naladění, jejich tep i dech se slaďuje s hudbou. A přitom by si mimo sál třeba vůbec nerozuměli.

Dokonce i naše tváře a postoje podle Olivera Sackse ve výrazech zrcadlí hudební vjemy. Zdá se tedy, že hudba je pro nás nesmírně cenná z hlediska empatie.

Ať už se v nás hudební vnímání rozvinulo jakkoliv, je zjevné, že lidé mají vyvinutý cit pro hudbu stejně jako cit pro jazyk. Máme ho v sobě od prvního nádechu.