Udělal bych to?

Často slyšíme o hrůzných činech, které lidé páchají ve válkách, o školní nebo vězeňské šikaně. O podvodech v politice a úplatcích na úřadech. O zločinech za bílého dne, proti kterým nikdo nezasáhl. A rádi si myslíme, že bychom se sami zachovali jinak. Ve skutečnosti je velmi těžké bezmyšlenkovitě nepodlehnout síle situace, skupinovým normám nebo nátlaku okolních lidí. Obzvlášť pokud nevíme, na co si dát pozor.

Situaci, kdy obyčejní studenti začnou ponižovat a šikanovat jiné až do nervového zhroucení, dodnes nejlépe zachycuje známý Stanfordský experiment amerického psychologa Philipa Zimbarda.

Nejspíše jste o něm slyšeli. Odehrál se v sedmdesátých letech. Zimbardo vytvořil zinscenované vězení, části studentů v experimentu přidělil role dozorců a části role vězňů. Sám měl kromě úlohy vedoucího experimentu také roli ředitele věznice.

Pravidla chování ve věznici Zimbardo převzal ze skutečného vězení. Vězni byli oslovováni čísly, byli trestáni za jakékoliv pochybení, dozorci měli za úkol snažit se vězně ovládnout jakkoliv mimo fyzické násilí. Experiment měl trvat dva týdny, ale po šesti dnech bylo nutné ho zastavit, protože dozorci se natolik vžili do své role, že začali vězně krutě ponižovat. Jeden z vězňů se nervově zhroutil, jiní začali plánovat vzpouru a útěk.

Zimbardo sám byl natolik polapen svou rolí výzkumníka, pozicí ředitele vězení a společně vytvořenou realitou, že přestal vnímat, co se ve skutečnosti děje: viděl své vězení, už ale ne skupinu mladých trpících kluků. Obraznou facku tehdy dostal až od své tehdejší přítelkyně a na její popud experiment stopnul.

Dnes už by se to nestalo… nebo ano?

Podobný experiment by dnes neprošel přes žádnou etickou komisi. Situace podobné těm ze Stanfordu se ale opakují neustále a v různých intenzitách. V nedávné době se sám Zimbardo angažoval ve vyšetřování situace ve věznici Abú Ghraib, kdy američtí dozorci krutě týrali a ponižovali irácké vězně.

Vystoupil na obranu dozorce z oddělení, kde docházelo k mučení. Věznice byla pod palbou, stráže sloužily 12hodinové směny, často se nudily. Bydlely přímo ve vězení, takže neměly jak z této bubliny vystoupit a vidět jinou realitu. Žily ve skupině, kde se ponižováním Iráčanů bavili všichni ostatní.

V takové situaci je snadné přestat vězně vidět jako lidi.

Totéž platí i v mnohem méně vyhrocených situacích. Nemusíme se nutně pohybovat v kritické situaci válečného konfliktu. Možná jste podobnou situaci zažili ve škole nebo v práci.

• Šéf šikanuje zaměstnance.
  
• Oblíbená spolužačka poštve spolužáky proti třídnímu outsiderovi.
  
• Někdo někomu ubližuje – a nikdo nezasáhne.
  

Prostě to nikomu nepřipadá jako problém. A pokud ano, bojí se promluvit, aby se situace neobrátila proti němu.

Agresor přitom nemusí být zlý člověk. Když se ho s odstupem let zeptáte, proč takto někomu ubližoval, často je bezradný. „Já nevím, proč jsem to dělal,“ řekne. „Prostě mě to bavilo. Nepřemýšlel jsem.“

Před čím se mít na pozoru?

Podle Zimbarda existují situace a psychologické faktory, které zmanipulují ke krutému chování převážnou většinu lidí. O jaké jde?

Dehumanizace: Když zapomenu, že ti druzí jsou lidé

Za války tento prostředek využívali nacisté. Židy nebrali jako lidské bytosti, ale spíš jako nebezpečné parazity nebo jednoduše problém k řešení. Na podobném principu se ze šikanovaného outsidera ve třídě stane hračka pro pobavení ostatních.

V dehumanizaci je velké nebezpečí. A přitom právě teď nás dehumanizace minimálně v médiích obklopuje s velkou silou. Stačí si přečíst analýzu z Masarykovy univerzity ohledně mediálního pokrytí uprchlické krize z doby, kdy začali uprchlíci do Evropy přicházet.

Uprchlíci jsou podle ní nejčastěji prezentováni…

• jako administrativní problém (ČT 51 %; Nova 60,1 %)
  
• jako objekt policejní činnosti (ČT 31,6 %; Nova 29,9 %)
  
• jako bezpečnostní hrozba (ČT 18,7 %; Nova 22,7 %)
  
• a až ve zbytku případů jako příjemci pomoci či lidé, kteří pomoc potřebují (ČT 18,7 %; Nova 23,7 %), přičemž příspěvky na toto téma se týkaly nejčastěji práce dobrovolníků a humanitárních organizací.
  

Totéž platí pro slova, kterými se uprchlíci nejčastěji v médiích popisují – vlna, masa, příliv. Jakkoliv je situace složitá a není nasnadě jednoduché řešení, mysleme na Zimbarda a připomínejme si, že nejde o masu nebo vlnu, ale o lidi.

Nabízí se i situace, které nemají tak silný emoční náboj. Když za vámi přijde žebrák, vidíte člověka bez domova, nebo nepříjemnost na cestě do práce?

Rozptýlená zodpovědnost: Ostatní nezasáhnou, já taky ne

Čím víc lidí přihlíží tragické události nebo nějaké špatnosti, tím menší je pravděpodobnost, že někdo něco udělá.

Zkuste si to představit: Jdete na procházku venčit psa. Najednou uvidíte na chodníku ležet člověka v běžeckém oblečení. Zavoláte záchranku? Velmi pravděpodobně ano. Protože budete vědět, že tu není nikdo jiný, kdo by mohl pomoct.

A teď jiná situace: Jdete ve velkém městě kolem hlavního nádraží. Na chodníku uvidíte ležet zanedbaně vyhlížejícího člověka. Všichni ostatní kolem něj procházejí, aniž se na něj podívají. Vedle na lavičce sedí dva pouliční feťáci, ale ani ty to nezajímá. A vám jede tramvaj. Zavoláte záchranku?

Na tuhle otázku mnoho lidí odpoví kladně, ale ve skutečnosti by nastoupili do tramvaje a odjeli. Stejně jako všichni ostatní.

• Nechali by se zmýlit tím, že když nikdo nic nedělá, je asi všechno v pořádku.
  
• Spolehli by se na to, že něco udělá někdo jiný. Někdo kvalifikovanější, kdo si s tím poradí líp.
  
• Řekli by si, že dotyčný beztak patří k těm dvěma feťákům a měli by se o něj postarat oni.
  
• Anebo by zasáhla nám už známá dehumanizace, které by přispělo chatrné oblečení i prostředí hlavního nádraží. A nešlo by už o to řešit situaci, kdy je druhému člověku zle a nedovede si pomoci sám, ale o to obejít překážku a chytit tramvaj.
  

Opět si vyzkoušejme i míň extrémní příklad. Třeba ten se školní šikanou. Když jí přihlíží 30 dětí a nikdo nezasáhne, je snadné propadnout dojmu, že je tedy asi všechno v pořádku.

Dobře je tentýž princip vidět i na obyčejných pracovních úkolech bez morálního dopadu. Asi sami víte, že když nemá úkol na zodpovědnost konkrétní člověk, neudělá s ním většinou nikdo nic.

Poslušnost: Když jen plníte rozkazy

Být poslušný svým způsobem znamená přenechat zodpovědnost na někom jiném. Znamená to splnit zadání, třeba bez přemýšlení. Autorita může způsobit, že svým způsobem ztratíme svobodu.

Třeba tehdy…

• Když jako začínající lékař přijdete do nemocnice a primář vám řekne, ať předepíšete pacientovi léky a moc se s ním nebavíte, jdete mu předepsat léky a moc se s ním nebavíte. I když třeba máte pochybnosti o tom, jestli by nebylo lepší udělat to jinak.
  
• Když vám nadřízený nařídí zfalšovat data nebo udělat podvod. A vy nesouhlasíte, ale řešit situaci jinak než poslechnutím nedovedete.
  
• Když vás ředitelka školy zaúkolujete, ať jí donášíte zprávy o lidech, kteří ji pomlouvají.
  
• Obecně kdykoliv, když jdete proti svým hodnotám a zásadám, protože jste dostali úkol od člověka s vyšším statusem.
  
• Ale i tehdy, když rozpor s vlastními hodnotami ani nevnímáte. Autorita nadřízeného je pro vás zkrátka tak velká, že vás ani nenapadne o správnosti jeho rozhodnutí pochybovat.
  

V extrémních situacích samozřejmě můžou důsledky poslušnosti nabrat extrémní dopady. Třeba za války nebo obecně tam, kde se uplatňuje násilí.

Skupinový nátlak: Když riskujete, že vás tlupa zavrhne

Chceme a potřebujeme být součástí skupiny. A tak přebíráme skupinové normy a slyšíme na to, když nás k něčemu ostatní vybízí a ponoukají. Anebo na nás skupina vyvíjí nátlak spíš podprahově, beze slov a instrukcí.

• Kolikrát jste se nechali umluvit k tomu, ať si dáte ještě pivo, i když už nechcete?
  
• Nebo vyprávět o něčem, o čem jste původně mluvit nechtěli?
  
• Kolikrát jste pocítili, že když všichni lidé ve vašem okruhu něco dělají (třeba se vdávají nebo mají děti), vy byste měli dělat totéž, a když to neděláte, je s vámi asi něco v nepořádku?
  

Podobný princip bohužel funguje i tehdy, když dojde na špatné činy. Skupinový nátlak se nejspíš uplatnil ve Stanfordu i v Abu Ghrain. Pod vlivem jednotně přemýšlející skupiny lidí znejistíme a uděláme i věci, které bychom jinak zavrhli.

Anonymita, moc i nespravedlivé systémy

Další proměnné, které podle Zimbarda nakloní lidi ke krutému chování, mohou být různé. Patří sem anonymita. Vědomí, že vás nikdo nemůže potrestat. I proto nejspíš tak bují urážky a zlost v internetovém prostředí.

Roli hraje otázka moci a kontroly. Ne každý člověk dovede velkou moc ustát.

Někdy je na vině nespravedlivě nastavený systém třeba v práci, ve kterém se člověk snaží najít svou pozici.

Stále se bavíme o běžných lidech. Jak je to ale s pachateli trestných činů?

28. – 31. července 2022

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Na kraji společnosti

Zmínili jsme hodně pojmů ze sociální psychologie. Ale je nasnadě, že to tak nějak pořád není všechno. Co zloději, teroristi, drogově závislí? Ti přece nejsou ke svým činům dovedeni aktuální situací. Nebo ano?

Samozřejmě, že člověk na kraji společnosti pociťuje skupinový nátlak, může poslouchat vůdce gangu nebo zapomene, že nevykrádá auto, ale ubližuje živému člověku.

Do hry ale vstupuje i to, jaký život daný člověk žil, co ho přivedlo k tomu naučit se krást, lhát, brát si věci násilím. Závislí lidé často nemají pro co nebo pro koho žít, nebo je pro ně život příliš nesnesitelný. K drogám je dožene bolest z nefunkčních vztahů, drogy zase vedou ke kriminalitě.

Zločin mnohdy páchá nešťastný člověk, který hledá způsob, jak své neštěstí zmírnit – jenže ho napadají jen destruktivní způsoby. Nebo člověk, kterého život naučil, že věci jdou jen po zlém, jinak nepřežije. Anebo člověk, který to vzdal s druhými i se sebou. Typicky když od mala posloucháte, že rostete pro kriminál, rezignujete po čase na jakoukoliv snahu tu představu lidem vyvracet.

Nejvíce jsme v našich zásadách ohrožení v nových a neznámých situacích, se kterými nemáme žádnou zkušenost.

A někdy je cesta do pekel skutečně dlážděna dobrými úmysly. Bývalý radikální džihádista Manwar Ali třeba ve své přednášce na TED Talks mluví o tom, že v životě zažil spoustu násilí, útlaku a utrpení a hledal způsob, jak lidem pomoci. A tak se stal knězem, bojoval v Afghánistánu, v Čečensku, v Indonésii, na Filipínách a věřil, že bojuje proti útlaku ostatních muslimů. Až postupně si uvědomoval čím dál větší rozpor mezi svou představou o pomoci a krvavou realitou.

Nemá však cenu tvářit se, že lidé jsou v zásadě dobří a každého je možné pochopit a omluvit. Neplatí ani, že by lidé byli v zásadě špatní. Lidé mají zkrátka obrovskou kapacitu se přizpůsobovat – a stát se tak čímkoliv. Současně ať je vliv situace jakýkoliv, stále neseme zodpovědnost za svoje jednání.

A bylo by chyba popírat, že existují zlí lidé. Existují psychopati a sociopati, jejichž vnitřní svět je postavený zcela jinak než u zdravého člověka. Existují lidé s těžkými poruchami kontaktu s realitou, kteří nedovedou navázat zdravé vztahy a veškerý jejich kontakt s druhými je pokřivený lží, hrami a přetvářkou. Existují lidé s organickým poškozením mozku, které jim brání v empatii nebo morálním rozhodování. Existují i lidé bez diagnostikovatelné poruchy se zlými záměry a úmysly. Existují lidé, před kterými je třeba mít se na pozoru a před kterými je třeba společnost chránit.

Pokud v sobě máme zlo všichni, je dobré ho znát. Nejvíce jsme v našich zásadách ohroženi v nových a neznámých situacích, se kterými nemáme žádnou zkušenost. To první, co tedy můžeme udělat, abychom se nenechali stáhnout, je získat znalosti. Porozumět sobě i tomu, jak na nás jako jednotlivce působí různé krizové a neobvyklé situace. Dávat si pozor na své vlastní reakce a učit se rozpoznat, za jakých okolností si necháme vzít svobodu jednat podle vlastních hodnot.