Vzájemné oddalování ve vztahu jen málokdy nastane ze dne na den. Spíš to připomíná schody dolů, po kterých vztah rok za rokem jde. Partneři se spolu postupně míň smějí, míň toho sdílí, míň reagují jeden na druhého. Co taky přispívá k řetězové reakci ochládání a zatrpklosti?

Představte si situaci, kdy jeden partner dělá něco, co druhého štve. Jemu samotnému ale daný prohřešek nepřipadá nijak dramatický. Muž například zmizí z domu pokaždé, když přijedou příbuzní manželky. Ta je naštvaná minimálně natolik, že ho nějakou dobu trestá chladnějším přístupem – třeba odsekává, vrčí, nereaguje.

Typická reakce „hříšníka“, v tomto případě muže, je ochladnout taky. V reakci na něco, co chápe jako křivdu. Chlad toho druhého se mu zdá neadekvátní, a tak se sám uzavře.

Promluvit si o tom nepomůže, protože na závažnosti prohřešku se dvojice neshodne. Zatímco muži připadá docela v pořádku jít ven s kamarádem, protože si s manželčinou rodinou nemá o čem povídat (a navíc se takto aspoň vyhnou dusné atmosféře), pro ženu je jeho chování nepřijatelné.

Bere to možná tak trochu jako útok na své příbuzné, jako nezájem o rodinu nebo o potřeby jí samotné. Možná je pro ni prostě důležité, aby si její partner rozuměl s jejími rodiči a snažil se jim vycházet vstříc.

Výsledkem bývá kumulativní pocit křivdy a nepochopení na obou stranách. Lítost a vztek, že ten druhý „nerozumí“.

Znáte to? Vybavujete si takovou situaci ze svého okolí nebo i z vlastního vztahu?

Nerozumím, ale akceptuji

Je přirozené, že se takové třenice stávají. Asi vždycky budou, ale naštěstí kromě negativních podnětů a situací přichází i ty pozitivní, které pohodu vyvažují nazpátek.

Dřív se nejspíš nepřikládala taková váha tomu, že v manželství jeden druhému občas leze na nervy, ale dnes je pro nás manželství víc než ekonomická jednotka. Je to i prostor pro emoční bezpečí, lásku, blízkost a dokonce samotné budování identity.

A tak je logicky velmi zraňující, když jeden druhého nechápe a distancuje se „pro nic“.

Dá se s tím vůbec nějak pracovat?

Někdy v takových situacích může být užitečné změnit perspektivu z činu na člověka. Méně přemýšlet o tom, „jak jí může tohle tak vadit“ nebo „jak mi může tohle dělat a tvářit se, že to je v pořádku“, a více věřit tomu, že ten druhý pro své chování nejspíš nějaké dobré důvody má.

Nedělá to proto, že je bezcitný idiot nebo přehánějící hysterka (i když i takoví lidé jsou na světě, mají své partnery a ti to s nimi mají těžké, ale to je na jiné povídání). Tenhle předpoklad je sám o sobě užitečný. Současně je možné, že ty pravé a důležité důvody nikdy neodhalíte, protože jim třeba nerozumí ani partner sám.

Můžete se snažit pochopit. A určitě je to žádoucí. Ale někdy je lepší porozumění nevyžadovat a říct si: „Moc tomu nerozumím, i když se snažím – ale beru vážně, že je to pro tebe hodně důležité. A protože ty jsi zase důležitá (nebo důležitý) pro mě, tak na to budu brát ohled.“

Ne vždycky je to možné. Pro vztahy je těžké najít jednoduché poučky. I kdyby je člověk našel, většinou nebudou moc užitečné – protože podobná moudra člověk snadno odkývá, když je v pohodě, ale nemá na ně kapacitu, když je zraněný nebo naštvaný.

Cesta ke spokojenosti, nebo k hádkám

Přesto nedávno proběhl výzkum, který se pokusil vydestilovat a ukázat rozdíl mezi spokojenými a nespokojenými páry právě z hlediska těch nejmenších každodenních interakcí mezi partnery.

Výzkumník John Gottman se soustředil na partnerskou komunikaci a popsal nápomocné a škodlivé faktory tak dobře, že dovedl předpovědět rozvod páru s 94% přesností. O tom, jaké hlavní rizikové faktory objevil, píšeme v článku Jak chladne láska