Taky se těšíte na to, až jednou budete mít vyřešené své aktuální nejistoty, budete si se sebou vědět rady a budete mít konečně jasno v tom, co chcete? Ale co když je ta vysněná vyrovnanost jen iluze?

• „Prvně si vyřeším svoje vlastní emocionální trable. Do té doby mít děti přece nemůžu, nejdřív si musím umět poradit sám se sebou.“
  
• „Já se prostě těším, až konečně přijde ta třicítka. Ve všech časopisech se píše, že to už ženská ví, co od života chce. No, tak to jsem na to sakra zvědavá.“
  
• „Celý život čekám, kdy zjistím, co že to se svým životem vlastně chci dělat. Tak nevím. Je mi padesát a pořád v tom jasno nemám.“
  

Tyto věty jsem si nevymyslela – slyšela jsem je v různých variacích od přátel a známých. Korunu tomu nasadila známá v důchodu:

„Já jsem si celý život myslela, jak je na stáří člověk moudrý, jak už má ty zkušenosti. Zkušenosti mám, to ne že ne. Ale uvnitř se cítím v těch osmdesáti úplně stejně jako ve dvaceti.“

Spousta lidí odkládá větší životní kroky na dobu, až si sami sebou budou jistí. A nosí v sobě někde v pozadí vědomí vidinu, že v osobním růstu a rozvoji existuje něco jako cílový stav, kdy je člověk vyrovnaný, „hotový“, rozvinutý. A poradí si se vším.

Aby taky ne. Je v lidské přirozenosti chtít před sebou vidět konečný cíl a za sebou dosažené výsledky. Stejně jako doufat, že bude líp.

A ono bude líp. To, co vás trápí dnes, vás velmi pravděpodobně za rok nebo za dva už tolik trápit nebude.

Jen…

Když zvládnete jednu překážku, nejspíš přijde jiná

Neznamená to, že se člověk nerozvíjí. To samozřejmě ano, a lidská schopnost překonávat potíže a rozvíjet se směrem k dobrému a zdravému je obrovská. Platí, že ve třiceti si obvykle necháte štípat dříví na hlavě mnohem méně než ve dvaceti.

Když se ohlédnete zpět, možná sami vidíte, že si dnes poradíte se situacemi, které pro vás byly dřív téměř nepřekonatelné. A nebo vám nepřipadají tak důležité, protože jste víc nad věcí. Často můžeme slyšet: Mít tak čtyřicetileté zkušenosti a dvacetileté tělo!

Změnilo by se nějak vaše vnímání a rozhodování, kdybyste věděli, že „teď“ není provizorium?

Někdy se ale zdá, jako by život fungoval tak trochu jako hra s narůstající obtížností. Postupně zvládáte složitější a složitější překážky. Ve dvaceti byste si poradili s protivnou němčinářkou, která vás deptala v patnácti, ale jen s velkými šrámy procházíte vztahovou krizí.

V pětadvaceti byste podobnou situaci řešili lépe a konstruktivněji, ale do cesty se vám postaví třeba závažnější nemoc, se kterou se musíte popasovat. Nad němčinářkou byste se už jen pousmáli. A i v těch čtyřiceti přijde situace, která vás překvapí.

Hotoví nejsme nikdy – a je to dobře

Je to obtížná i krásná vlastnost života. Ano – věci potřebují dozrát, mnohdy je lepší netlačit řeku a nechat čas, ať věci přináší a odnáší. Některé věci se nedají uspěchat a musejí se prostě samy stát. Časem. Stejně tak je zcela platné svobodné rozhodnutí, že psaní knihy si necháte až na důchod.

Ale chtít začít naplno žít, až bude vše vyřešeno, je past. Změnilo by se nějak vaše vnímání a rozhodování, kdybyste věděli, že „teď“ není provizorium? Pro někoho to mohou být dokonce ty staré zlaté časy, na které bude jednou vzpomínat. A pro jiného těžké období, které přeroste a za dva roky touto dobou se na ně bude dívat s nadhledem, protože bude mít docela jiné starosti.

Sama to vidím na sobě, na své práci, i na svých článcích. Můžu se při zpětném pohledu tlouct do hlavy za ty, které jsem psala v době studia na vysoké škole. Protože bych je dnes napsala úplně jinak. A je nejspíš nevyhnutelné, že za pět let se budu tlouct do hlavy za ty současné.

Mohla bych počkat, až zmoudřím a budu psát už jen moudře. Jenže to by musela existovat nějaká finální moudrost, které dosáhnu a od té doby už se nebudu dál rozvíjet. Kdy by měla přijít? Za deset let? Za dvacet? Až pak bych měla začít něco dělat?

Ale jak bych té moudrosti měla dosáhnout jinak než tím, že mezitím budu fungovat ve světě a dělat přitom chyby?

A tak nezbývá než se smířit s nutnou nedokonalostí.

A přijmout, že v současné situaci prostě dělám, co můžu.