Na termíny, které je třeba dodržet, jsme zvyklí hlavně v práci. Své vlastní deadliny má ale i náš vnitřní svět. Klade před nás otázku, jak načasovat své prožívání, abychom byli skutečně u toho, až přijde něco důležitého.
Petr Pražák v článku Temná strana štěstí vysvětluje, jak je pro pocity pohody důležitý soulad našich emocí s okolnostmi: chvíle, kdy máme „ideální podmínky“ být šťastní, ale šťastní nejsme (i když bychom přece podle všeho být měli), prožíváme mnohem hůře než situace, kdy se cítíme špatně a víme proč – například jsme smutní a chápeme, že je to kvůli ztrátě, kterou jsme zažili.
Ukazuje se, že „být v pohodě se svými emocemi“ je pro naše prožívání svým způsobem podstatnější než to, jaké ty emoce právě jsou.
A tak mě napadlo, že podobně můžeme přemýšlet také o událostech, které nás potkávají v určitém čase. Třeba Vánoce. Ať už je nesnášíte, nebo je to pro vás nejkrásnější období roku, Vánoce prostě přijdou (a odejdou), aniž byste s tím mohli cokoli udělat. Hrajeme vlastně jen o to, v jakém rozpoložení nás potkají – jestli budeme doma, až nám zaklepou na dveře.
Teď a tady? Ano, ale…
Uvažovat o prožívání přítomného okamžiku není nic nového. Když se trochu porozhlédneme, najdeme jak vysvětlení, proč je důležité nemíjet se s přítomným okamžikem, tak varování před mentální pastí, kam nás žití tady a teď může zavést.
- Prahneme po věcech a zážitcích, ale nejde nám vlastně o ně samotné. Jde nám o pocit zpřítomnění. Nepropásněte svůj život, apeluje v článku Radosti pomalého času Michal Mynář. Mít čas na prožívání věcí je totiž nezbytné i pro návrat pocitu radosti ze života.
- Schopnost být v přítomném okamžiku v kontaktu sami se sebou je klíčová i pro naše prožívání vztahů s druhými, vysvětluje v článku Vnímám tě teď a tady Hana Krejsová.
- Dalibor Špok v článku Útěk do přítomnosti ukazuje, kam vede povrchní chápání mantry „tady a teď“, a upozorňuje, že ti nejúspěšnější lidé obvykle myslí velmi dlouho dopředu.
- Zde a nyní bychom měli žít především tehdy, když je ono zde a nyní podstatnější než to, co bude třeba za rok nebo za pět let, říká v článku Mýtus „tady a teď“ Andrea Platznerová.
Životní cyklus událostí
Žít v přítomnosti většinou chápeme jako být u toho, co je teď – neutíkat v představách do minulosti nebo budoucnosti, protože tak nám proklouzává mezi prsty to jediné, co doopravdy máme. Zní to logicky a má to svůj smysl. Možná ale tento pohled opomíjí něco důležitého.
Pojďme se podívat na celou věc ne z hlediska našeho bytí v čase (kdy je přítomnost skutečně to jediné, co máme), ale z pohledu našeho vnitřního světa a dění v něm. Každá událost, která nás potká, má svůj životní cyklus.
Odněkud se zrodí, vynoří. Přijde k nám jako podnět z vnějšího světa, nebo vyplyne z vnitřních potřeb: najednou prostě víme, že to či ono je pro nás důležité, a cítíme, že bychom si za tím měli jít.
Postupně kulminuje, odchází, vyhasíná. Své zaujetí pro věc můžeme do jisté míry rozdmýchávat, nebo naopak tlumit. Můžeme svým touhám dávat průchod: budovat firmu, věnovat se svému koníčku, pěstovat vztah. Někdy se ale vlivem okolností to hlavní odehrává čistě uvnitř nás – například taková neopětovaná láska.
Každá věc se také dříve či později stane minulostí. Nastává období reflexe, ukládání do prožitkové paměti, opětovného probírání se nitkami… Přijde chvíle, kdy se z něčeho živého stane už jen vzpomínka. Nějakou dobu ještě bude vyvolávat emoce, ale i ty nakonec odejdou.
Pečovat o svou zahradu
Klíčový je ve všech fázích soulad prožívání s událostmi. Když cítíme lásku a nemůžeme ji dát najevo, trpíme. Stejně tak trpíme tam, kde vyhasl vnitřní motor a zbyly jen závazky. A je vcelku jedno, jestli se na tom, co se promítá ve vnějším světě, sami podílíme, nebo k nám přicházejí události, kterým se nelze vyhnout.
Vzájemný soulad je to, co nám dává prožitek smysluplnosti a kontaktu. Takový soulad se napájí i zevnitř – vzniká tehdy, když si uvědomujeme a projevujeme to, co cítíme. Co je naší vnitřní realitou.
Ve vztahu může být oříšek tyto fáze sladit u obou partnerů. U událostí jako jsou Vánoce nebo dlouho dopředu plánovaná dovolená či svatba je důležité se do jejich konání prožitkově trefit: můžeme být natěšení tak dlouho dopředu, že už nám pro samotnou událost žádná energie nezbude, nebo jí projdeme jako ve snách – a dojde nám, co se doopravdy stalo, až ve chvíli, kdy už je po všem.
Co můžeme pro nastolení takového souladu udělat? Události vnějšího světa ani pohyby v hlubinách vlastního nitra vždycky neovlivníme, můžeme ale pracovat na tom, abychom s nimi byli seznámeni. Pro náš vnitřní svět to znamená vyhradit si čas na jakousi vnitřní inventuru.
Můžeme si ji představit jako procházku svou vnitřní zahradou. Jako čas, kdy věnujeme svou pozornost tomu, které rostlinky strádají a usychají nebo co nám to vyrostlo tam v koutě. V našich rukou je rozhodování, co přesadíme na lepší místo, co se pokusíme vykořenit a které rostlinky necháme jejich osudu.
