Toužíme po lásce a blízkosti. Blízkost má ale i svou odvrácenou stránku. Někdy nás zraňuje, takže se jí snažíme vyhnout. A někdy našim vztahům přímo škodí.

Radkin Honzák v článku Převlečené trápení zmiňuje experiment, který zkoumal vnímání bolesti. Mladá zamilovaná dvojice dostávala nepříjemné elektrošoky. Pak je rozdělili. Dívku dali do místnosti, odkud mohla pozorovat, jak do jejího milého pouštějí další elektřinu. V jejím mozku to „svítilo“ na stejných místech, jako kdyby dostávala šoky sama. Bolelo ji to.

Zamilovaní jsou jedno tělo a jedna duše. Srdce jim bije ve společném rytmu, dokončují věty jeden za druhého. V článcích o vztazích nebo o „pravé lásce“ se na zamilovanost někdy pohlíží skrz prsty jako na dočasné poblouznění nebo pouhou chemickou bouři.

Přesto je zamilovanost důležitou fází vztahu, a když na jeho počátku chybí, člověk má tendenci o své lásce pochybovat.

Terminální stadium blízkosti

Naprosté propojení partnerů má ale ještě jednu podobu. Přichází o pár let později a projevuje se přesně naopak – tím, že naše srdce i nejrůznější mozková centra zůstávají v blízkosti druhého zcela klidná.

Partneři začínají hledat sdílení, seberealizaci a ocenění někde jinde, protože zájem nebo kompliment od partnera už se jaksi nepočítá. Jako by se druhý stal součástí nás samotných. A na to, co je doma, je vždycky dost času. Možná i nevěra přichází z potřeby vidět sám sebe novýma očima, zažít znovu stav, kdy nic není samozřejmé a nejprostší slova a doteky se nalévají významem.

Terminálním stadiem blízkosti v dlouhodobém vztahu je totiž moment, kdy se dotýkáme druhého a je to, jako bychom sahali na svou vlastní ruku.

Vášeň potřebuje kyslík, píše Leona Dyrehauge v článku Možná jste moc blízko. Když se ve vztahu vytrácí jiskra, partneři paradoxně potřebují kultivovat hlavně každý sám sebe a svůj vlastní život. Potřebují od sebe malinko poodstoupit, aby zase do vztahu pronikl závan čerstvého vzduchu.

Tady jsi ty, tady jsem já

Potřebujeme cítit blízkost. A potřebujeme vědět, že jsme sami sebou. Vyvážit tyto dvě tendence je oříšek. Někdo se zacyklí ve hře vzdalování a přibližování: Volá po lásce. Trestá nezájmem ty, kdo se pokusí dostat blíž. Utíká ze vztahu, jakmile začne být příliš důvěrný, příliš těsný.

Krok k sobě a krok od sebe je ale i přirozený rytmus života v páru. Potíž je, že se na něj málokdy umíme naladit jinak než přes nepohodu, přes pocit, že mi ve vztahu něco chybí a něco mě v něm štve. Vzájemné ochladnutí sotva dokážeme vnímat jako přirozenou fázi vývoje, navíc když nikdy není jisté, zda nakonec opravdu nejde o rozkol.

Než se člověk nadobro zamotá do úvah, jestli je to, co právě prožívá, ozvěna dávného zranění, přirozená křivka vývoje vztahu nebo jeho definitivní umíráček, je možná lepší vzít aktuální stav – ať už jakýkoli – jako fakt. Jako zkušenost, kterou nepotřebujeme vypřemýšlet, ale kterou si můžeme projít.

Brát i stažení se a uzavření, kroky zpět a zádrhely ne jako provizorium, přípravu na život nebo překážku v jeho plynutí, ale jako život samotný. Jako to nejlepší, čeho jsme právě schopni. Z tohoto místa se rozhlédnout a odtud, až nazraje čas, jít dál. Nebo blíž.