Během života se často naučíme, že hněv je něco špatného nebo nepřijatelného. Jsme zvyklí se hněvu bát, protože umí velice ublížit. A mnoho lidí ho v sobě téměř zadusí – protože zlobit se jim připadá nepřípustné nebo se zdráhají hlásit se před druhými o svá práva. Většinou jsou to lidé, kteří se snaží hlavně druhým vyhovět, zavděčit se a být přijati. Hněv ale není sám o sobě zlý. Ve své primární podobě říká: „Tohle jsem já, tohle potřebuji. Vidíš mě? Vnímáš mě?“

Vzpomeňte si na situaci, kdy jste se naposledy na někoho zlobili.

• O co šlo? Co vás vlastně nejvíc rozzlobilo?
  
• Co váš vztek jen zhoršilo a co byste bývali potřebovali slyšet?
  

Hněváme se v čisté podobě zpravidla tehdy, když od druhého cítíme málo respektu. Když máme pocit, že nás přehlíží, nevidí, nevnímá naše potřeby nebo nám přímo ubližuje. Když cítíme ponížení. Nebo máme pocit, že s námi někdo manipuluje.

Jako takový je hněv extrémně důležitá emoce. Dává nám informaci o tom, že potřebujeme někomu stanovit hranice. Sdělit, že jsem lidská bytost, která něco potřebuje, má nějakou hodnotu a není možné s ní zacházet jako s objektem nebo s něčím podřadným.

Podle teorie kanadského psychologa Leslieho Greenberga je hněv ve skutečnosti užitečný a adaptivní, pokud nás vede k tomu asertivně se postavit sám za sebe a zabránit tomu, aby nám druhý člověk ubližoval.

Když si tohle uvědomíme, zaprvé můžeme svůj vlastní hněv ocenit jako sílu, která nám pomáhá postavit se sami za sebe a nenechat druhé, aby nás zneužívali.

Zadruhé v tom můžeme najít návod, jak se zachovat v rozhovoru s člověkem, který se zlobí.

Protilátkou na hněv je respekt

I proto hněv mírní věty jako:

• Rozumím tomu, že jsi teď naštvaný. Asi bych se na tvém místě taky zlobil.
  
• Máš pravdu v tom, že…
  
• Nevím, jestli tomu úplně rozumím, ale snažím se to pochopit. Ale vidím, že je to důležité. Tak mi pomoz, ať tomu můžu rozumět.
  
• Takže tě rozzlobilo, když…?
  
• Hodně ti na tom záleží, viď? Jinak by tě to tak nenaštvalo.
  

Samozřejmě tehdy a jen tehdy, když je myslíte vážně. Když opravdu chcete porozumět.

Jen pokud člověk sám dovede zachovat nějakou míru klidu, neleknout se konfliktu a nenaskočit na rozzlobenou vlnu, zbude mu dost kapacity na to druhému člověku opravdu naslouchat.

A i pokud jste sami naštvaní, pořád ještě je možné k druhému přistupovat jako k hodnotné lidské bytosti, která má své dobré důvody a které si vážíte. A to nutně neznamená, že s ním musíte souhlasit. Pohádat se totiž dá i při vší úctě.

• Jak pracovat s vlastním hněvem, aby vám pomáhal a lidem kolem vás neubližoval?
  
• A může být hněv jen zástupná emoce za nějakou jinou?
  

Do těchto hloubek půjdeme zítra v článku Jak se správně zlobit…