V práci vás chválí, kamarádů máte dost, ale najít partnera se vám nedaří. Někdy potřebuje vyřešit něco v úplně jiné oblasti života.

Člověk snadno ztrácí důvěru ve druhé lidi, ve svět i sám v sebe, když vyrůstá v prostředí, kde se moc nevěří tomu, že jednotlivec dokáže něco změnit. Když se setkává spíš s ústrky a selháními než s podporou.

Postupně se naučí, že nemá cenu se vůbec snažit, protože ke zlepšení nic nepovede. V běžném životě to často nemusí být tak extrémní. Ztratit důvěru, že může být líp, můžeme třeba jen v některé oblasti života.

Typicky to může být třeba v intimních vztazích. V práci vás chválí, kamarádů máte dost, ale najít partnera se vám nedaří. A nebo si ho najdete snadno, ale pokaždé špatného, nespolehlivého nebo chladného.

Nebo třeba v práci. Za svůj vztah jste vděční, máte fajn rodinu i koníčky, ale práci nemůžete najít už druhý rok. Případně se pohybujete z místa na místo a všude řešíte tentýž problém se šéfem.

Někdy je až neuvěřitelné, jak záhadně lidem daná oblast nevychází. I když už se rozhodnou třeba v hledání partnera udělat nějaké kroky, začnou odpovídat na inzeráty a chodit na schůzky, vrací se s bizarními historkami o bizarních lidech, kteří na ty schůzky přišli. Nebo se jim už potřetí stane, že získají novou práci a daná firma do pár měsíců zkrachuje.

Stačí několik špatných zkušeností. Zvlášť pokud jste v nich cítili velkou bezmoc a nemohli nějakou dobu situaci sami aktivně změnit. Snadno pak upadnete do pocitu celkové naučené bezmoci, kdy se o změnu už ani nesnažíte – i když je situace už jiná a vy byste tentokrát mohli být úspěšní.

Po pár neúspěšných pokusech se člověk zavře v pasti sám

A tak se stane, že člověk rezignuje. Začne říkat:

• „Mně prostě láska není přána.“
  
• „Vždyť je to beztak všude stejný.“
  
• „Kdo jinej mě zaměstná. V mým věku.“
  
• „Já už jsem s tím smířenej. Ženský prostě letí na fotbalisty, ne na hodný kluky jako já.“
  

V tu chvíli bývá zle, protože pro daného člověka už nemá cenu ani cokoliv zkoušet. Všechny možnosti předem shodí. Jakoukoliv snahu vzdá radši rovnou, aby neriskoval další zklamání.

Ve správném návodném článku by na tomto místě přišla jednoduchá odpověď, co s tím. Jenže žádná taková neexistuje.

• Někdy je to tak, že nejdřív musí být hůř. Aby současný stav začal být natolik nepohodlný, že v něm dál nepůjde vydržet.
  
• Někdy člověk musí prostě dozrát k tomu, že by chtěl žít jinak.
  
• Někdy potřebuje vyřešit něco v úplně jiné oblasti života – a tím získat naději, že něco se změnit přeci jen dá. Jindy mu pomůže podpora nebo pošťouchnutí od blízkých.
  
• Ve spolupráci s psychologem velmi pomáhá zmapovat danou oblast. Jak se to děje, že se stejná situace pořád opakuje? Čím si do toho daný člověk „nabíhá“?
  
• A někdy je potřeba si vlastně jen uvolnit kapacitu. Vypadnout z rutiny, stereotypu, kolotoče. Odjet na delší dovolenou. Udělat si čas na sebe. Přestat jet na plnou vytíženost, aby bylo kdy si uvědomit, že je něco špatně.
  

Nedá se říct, že ta vnímaná bezmoc není reálná. V dané oblasti života ji můžete opravdu velmi palčivě cítit. Nedá se už vůbec říct, že „stačí víc chtít“. Protože občas člověk v dané situaci skutečně nemá dovednosti nebo zdroje, aby něco změnil.

Třeba by potřeboval ke změně použít kanály a způsoby, o kterých ho zatím samotného vůbec nenapadlo přemýšlet. A nebo ho naopak dosud nenapadlo použít dovednosti, které běžně využívá v jiných oblastech.

Až zpětně často vidíme, že naučená bezmocnost je… prostě naučená. A že často není tak úplně v souladu s realitou. A že něco se obvykle změnit dá, i kdyby to měl být třeba jen vlastní postoj k situaci.