Žít s depresí je extrémně náročné i kvůli reakcím druhých lidí a stigmatu spojenému s duševním onemocněním. Ale těžké je to i pro přátele a blízké, kteří si s nemocným člověkem často nevědí rady. Jak pomoci člověku v depresi a přitom ochránit sám sebe?

Protiklad deprese není radost, ale život. Ze mě všechna vitalita v jednu chvíli unikla. Všechno, co jsem měl udělat, vypadalo jako příliš mnoho práce. Přišel jsem domů a viděl jsem červené světlo, jak bliká na mém záznamníku, a místo abych se těšil, že uslyším své přátele, pomyslel jsem si – tolik lidí, kterým musím zavolat zpátky. A nebo jsem se rozhodl, že bych se měl naobědvat, a pak jsem si představil, že to bych musel jít ven a koupit jídlo a dát je na talíř a krájet ho a žvýkat ho, a připadalo mi to celé jako křížová cesta.

Jedna věc se v diskusích o depresi často ztrácí. To, že vy víte, jak absurdní to je. Víte, jak je to absurdní, zatímco to prožíváte. Víte, že většina lidí zvládá poslechnout si zprávy ze záznamníku a sníst oběd a donutit se dát si sprchu a vylézt ze dveří a že to není žádná velká věda, a přesto vás to sevře do spárů a nedokážete najít cestu ven. A tak jsem začal cítit, jak dělám míň, myslím míň, cítím míň. Byl to takový druh nicoty.

Takhle o depresi mluví spisovatel Andrew Solomon. Vždycky si o sobě myslel, že je silný a odolný člověk. Ten typ, který by mohl přežít v koncentračním táboře. Přežil v životě sérii ztrát – přišel o matku, vztah a přestěhoval se do jiného státu, aniž by pocítil velké následky. Deprese přišla o tři roky později.

Právě to vědomí absurdnosti celé situace může být pro mnoho lidí v depresi jednou z barikád na cestě k řešení. Přece bych měl umět vstát a jít nakoupit. Přece nejsem tak slabý. Další barikáda je to, že hledání pomoci zpravidla taky vypadá jako strašně moc práce, na kterou depresivní člověk nemá energii.

A pak je tu ještě třetí věc…

Cestu ke zlepšení ovlivňuje i postoj okolí

Když si zlomíte nohu, spousta lidí vám ráda donese květiny, zahraje si s vámi karty a nakreslí vám obrázek na sádru. Když ležíte v nemocnici se žaludkem, lidé vás přijdou navštívit a politují vás.

Když máte depresi, druhým lidem s vámi není příjemně. Málokdo má rád těžké emoce, málokdo umí ustát tak trochu nakažlivou auru bezmoci a beznaděje kolem depresivního člověka. Navíc se o depresi málo ví, a je snadné uvěřit, že se to přeci dá překonat vůlí. Spoustu lidí chování depresivního člověka rozčiluje a frustruje. Je to normální a vlastně i docela zdravý mechanismus, protože se přirozeně snažíme chránit sami sebe. Nechceme sami cítit bezmoc a beznaděj.

Jenže co s tím, když takto onemocní někdo z vašich blízkých? Jak se chovat k partnerovi, když ho máte rádi a chcete pomoct, ale současně máte pocit, že z vás vysává energii a pro vás už žádná nezbývá? Když od něj necítíte podporu, na kterou jste byli zvyklí? Když najednou nepoznáváte své vlastní dítě, které bylo vždycky aktivní a veselé a teď máte pocit, že se z něj všechna radost vytratila? Když se bojíte, že si váš kamarád ublíží?

Následující doporučení nejsou vyčerpávající a jistě neplatí pro každého. Mohou však být aspoň nějakým vodítkem, jak s těžkou situací zacházet.

1. Nemluvte o nemoci jako o slabosti nebo povahové vlastnosti

Prvním krokem pro vás, ale i pro depresivního člověka je uvědomit si, že to celé není jeho vina nebo slabá vůle, ale nemoc. Věty, které člověk v depresi může slýchat, jsou třeba…

• Celé je to jen v tvé hlavě.
• Kdyby ses aspoň trošku snažil…
• Když se chce, všechno se dá překonat.
• Tvůj problém je prostě lenost.
• To si jen namlouváš.
• Všichni se občas cítíme mizerně.
• Budeš v pohodě. Přestaň si dělat starosti.
• Dívej se na svět z té lepší stránky.
• Máš přece tolik pro co žít, tak proč chceš umřít?

Deprese vám může zabránit vstát z postele a dojít do koupelny podobně jako chřipka. Nedávno jsem slyšela poměrně trefné označení pro depresi: Rakovina vůle.

Říkat někomu, ať se přenese přes depresi, je totéž jako říct mu, ať se přenese přes zlomenou nohu. Nelze ji jen tak spravit snahou. Roli hraje mozková chemie a někdy taky věci, které si člověk vůbec neuvědomuje.

Tyto věci se nedají jednoduše změnit tím, že se člověk podívá na život z té lepší stránky, protože deprese zabarví svět do černa a žádné lepší stránky nejsou viditelné. Snaha o pozitivní myšlení podaná ve formě výčitek může v nemoci spíš přitížit: Proč jsem tak nemožný, proč se nemůžu radovat, když mám střechu nad hlavou, přátele, mám co jíst? Co to se mnou je, když jiní lidi se objektivně mají mnohem hůř?

Z toho všeho vyplývá ještě jedna důležitá věc: Není to ani vaše vina. Neobviňujte se za to, že jste špatný rodič, špatná partnerka, špatná dcera. Depresi blízkého člověka jste nezpůsobili – takovou moc nemáte. Nemůžete ji ani vyléčit. Není možné nikomu pomoci proti jeho vůli.

2. Pomozte najít pomoc

Pro člověka v depresi je těžké uvěřit, že se někdy může cítit lépe, zvlášť když se vše táhne dlouhé měsíce. U velké většiny případů však deprese časem odezní. Existuje mnoho možností účinné léčby. Léky dovedou ovlivnit biologickou stránku věci a mnohdy jsou k nezaplacení, když jsou vlastní zdroje daného člověka už vyčerpané. Psychoterapie pomáhá najít si k nemoci vztah a nějak jí porozumět, naučit se se sebou jinak zacházet nebo pozměnit v životě situace i vlastní postoje, které s depresí souvisejí. Obojí se může velmi dobře doplňovat – antidepresiva mohou člověka dostat do stavu, ve kterém je schopný těžit z psychoterapie.

Někdy je snazší zajít za praktickým lékařem než za psychiatrem nebo psychoterapeutem. I praktický lékař může předepsat antidepresiva a nabídnout pacientům ty správné kontakty. Můžete blízkému navrhnout třeba tuto možnost.

A nebo nabídněte pomoc s dílčími úkoly. Navrhněte, že pomůžete s hledáním vhodného odborníka, poptáte se známých nebo někoho vhodného najdete na internetu. Také můžete nabídnout doprovod na první setkání, pomoci sestavit seznam příznaků nebo otázek, na které se dá zeptat odborníka. Tyto malé úkoly mohou být pro člověka v depresi nepřekonatelnou překážkou. Udělat první krok k odborné pomoci bývá ostatně těžké i pro zdravé lidi, tím spíš pro člověka, který na spoustu věcí nemá sílu a energii.

Podporu můžete najít i pro sebe. Existují podpůrné skupiny a organizace pro partnery lidí s depresí. Když vás péče o depresivního člověka vysiluje, i vy sami se můžete obrátit na psychoterapeuta.

3. Neporovnávejte depresi s vlastními zkušenostmi

Pokud sami nemáte zkušenost s depresí, nejspíš nemůžete vědět, co je to za druh zkušenosti. Pro nemocného člověka je lepší slyšet víš, asi si to opravdu neumím vůbec představit, jak ti je, ale chtěl bych ti stejně rozumět líp – pověz mi, co se děje než taky jsem měl jedno těžké období, ale nějak jsem se přes to dostal. Jinak se člověk v depresi snadno může cítit nepochopený. Může mu být líto, že jeho pocity bagatelizujete, nebo se zlobit, že nevíte, o čem mluvíte. Nejste v kůži druhého a nevíte tedy, jak se cítí, ani nemůžete slíbit, kdy se tak cítit přestane.

Nejste špatný přítel, pokud dotyčnému tak docela nerozumíte. Zkušenost s depresí není příliš přenositelná. Mnohdy stačí podpora bez hodnocení a odsuzování.

4. Zkuste o všem otevřeně mluvit – a hlavně poslouchat

Neleknout se je na tom všem pro okolí snad nejtěžší. Někdy je to těžké i pro terapeuty. Mluvit otevřeně o pocitech beznaděje, o smutku, třeba i o myšlenkách na sebevraždu – to je nesmírně těžké zvlášť pro ty nejbližší.

Deprese může dostat člověka do velké osamělosti. Málokomu se chce snášet nepříjemné pocity, a tak se lidé od depresivního člověka spíš stahují. On sám navíc nemá zdroje a sílu na to hledat u někoho pomoc, nebo má výčitky svědomí z toho, že někoho obtěžuje.

Otevřenost může pomoci v obrovské míře. Plno lidí se bojí, že když začne například o možnosti sebevraždy nahlas mluvit, přivolá ji. Podle výzkumů je to právě naopak.

Nevadí, když nevíte, co říct. Obvykle stejně pomůže spíš poslouchat a doptávat se než navrhovat řešení. Dbejte však na to, ať nejdete přes svou míru toho, co snesete. Nejste psychoterapeut a pro blízkého člověka ani nemůžete být.

5. Nabídněte pomoc s každodenními úkoly

Praní prádla, příprava oběda, úklid, cesta na poštu. Těžké je najít míru – abyste nespadli do péče tak, že zapomenete na sebe a svoje vlastní potřeby (a pak kvůli tomu budete naštvaní na člověka, kterému pomáháte) a abyste z nemocného nedělali neschopného. Velmi pravděpodobně přeci jen něco zvládne. Je dobře, když ho budete povzbuzovat a radovat se z malých vítězství nad nemocí.

Na druhou stranu to není vždycky tak, že když člověku v depresi nikdo nenakoupí, aspoň ho to donutí vytáhnout paty z domu. Možná bude raději obden jíst objednanou pizzu nebo nic. Nejlepší bude, když se s vaším blízkým poradíte, co by mu pomohlo nejvíc, co by od vás potřeboval a co naopak zvládne sám.

Pokud je nemocný někdo z rodiny nebo dokonce váš partner, bývá to o to těžší. Můžete být sami vyčerpaní a zlobit se, že je teď skoro všechno na vás. Když vidíte, že je toho na vás moc, řekněte si sami o pomoc.

I kdyby měl jít pes na chvíli ke známým a jednou za týden k vám přišla paní na úklid, bude to o moc lepší, než když vyčerpáte i své vlastní zdroje a budete doma vysílení a podráždění dva.

6. Zvěte k činnostem, ale nenuťte

Aktivizovat nemocného člověka je primární tendence asi každého. Pojď ven, pojď se projít, pojď se mnou cvičit, pojď večer do hospody, pojď si zahrát hru. Přijdeš na jiné myšlenky. Může se to podařit – a nemusí. V některých fázích deprese na to člověk prostě nemá sílu a není to přesně to, co by potřeboval.

Zkuste vytrvale nabízet, ale netlačte. Můžete zkusit zjistit, proč dotyčný nechce: jestli se bojí, že by vás tím obtěžoval, můžete ho ujistit, že se s ním půjdete projít rádi. Ale taky je možné, že se na to prostě necítí. Pak se můžete zeptat, co by dělal raději.

Můžete také pomoci nemocnému člověku strukturovat jeho denní program tak, aby to nebyla příliš velká zátěž a aby zahrnoval i příjemné aktivity, které nejsou nijak zaměřené na výkon.

7. Starejte se o sebe, starejte se o sebe, starejte se o sebe

Ony to jsou všechno moc hezké poučky. Jenže obzvlášť když jde o opravdu blízkého člověka a vy v tom žijete třeba půl roku a déle, nejspíš je to všechno prostě mnohem složitější. Pro někoho je možné vydržet s trpělivostí týden, měsíc, dva měsíce. U antidepresiv to chce často několik týdnů, než se najde to správné a než zabere, psychoterapie taky nedovede řešit věci raketovou rychlostí.

I když se snažíte stavět situaci tak, že vy dva společně bojujete proti depresi, je přirozené, že se po čase v chronickém stresu někdy začnete na dotyčného zlobit. Proč se víc nesnaží. Proč se pořád nelepší. Zvlášť tehdy, když se deprese u dotyčného projevuje také v podobě podrážděnosti a vzteku.

Může být nesmírně frustrující mít pocit, že se vydáváte z vlastních sil a dlouho se zdá, že nic nepomáhá. Pocity viny, hněv, zármutek, osamělost – to všechno jsou pocity, na které máte právo a které jsou na místě. Někdy nepomáhají ani reakce okolí. Existuje dokonce něco jako “indukovaná deprese”, kdy začne příznaky deprese trpět i druhý partner.

V životě je to trochu jako v letadle při poklesu tlaku: Nejdřív nasaďte kyslíkovou masku sobě, pak pomozte druhým. Je nesmírně důležité, abyste se sami o sebe dobře starali, byli sami k sobě laskaví a všímali si toho, co sami potřebujete. A taky těch chvilek, které jsou dobré.

Nedopusťte, aby se celý váš život smrsknul na starosti ohledně blízkého člověka s depresí. Není sobecké, když se půjdete bavit, cvičit, nakupovat a dovolíte si radovat se – naopak je to v zájmu situace. Blízký má depresi, vy ne. Vydáváte ze sebe mnoho sil a musíte je jinde načerpat, ať sami zůstanete v pořádku. Když jdeme dlouhodobě přes své možnosti, obvykle se to proti nám obrátí. A jakkoliv to bývá složité, když už nemůžete nebo nechcete, máte právo také odejít.