Znáte to, když vám tři dny hraje v hlavě jedna písnička a nemůžete ji dostat ven? A pouštíte si v myšlenkách někdy hudbu schválně?

Zkuste to. Představte si třeba Pramen zdraví z Posázaví z filmu Ať žijí duchové. Nebo Let It Snow od Franka Sinatry. Prostě nějakou písničku, kterou znáte, i když jste ji třeba delší dobu neslyšeli.

Je slušná šance, že ji teď v hlavě slyšíte včetně hlasů, které zpívají, nástrojů a celkového dojmu z dané písničky. A co víc, často ji máte také ve správném tempu a v originální tónině.

Klidně teď jděte na YouTube a pusťte si písničku doopravdy. Trefili jste to?

Tím legrace teprve začíná.

• Co kdybyste si to teď představili zahrané na nějaký jiný nástroj?
  
• A co kdyby to zpíval hlas Karla Gotta? Nebo vašeho táty?
  

Mozek nepotřebuje hudbu slyšet. Vystačí si sám

V 90. letech se ukázalo, že když si hudbu představujete, v mozku se aktivují tytéž oblasti, jako když hudbu doopravdy posloucháte. A dokonce v téměř stejné intenzitě.

Hudební paměť má neuvěřitelnou schopnost udržet i drobné detaily, a to i když vlastně nejste příliš muzikální člověk. Zejména to, co jsme slyšeli v dětství, nám zůstává vyryto v mozku po zbytek života.

Hudba, kterou si vybavíme z paměti, má na nás stejný pozitivní efekt jako ta, kterou si doopravdy pustíme.

Neurolog Oliver Sacks píše v knize Musicophilia o člověku, který dal svou oblíbenou Mozartovu desku do gramofonu, s velkým potěšením si ji poslechl, a když ji šel otočit na druhou stranu, zjistil, že ji vůbec nepustil. Celý koncert se odehrál v jeho hlavě.

Když si představujeme hudbu, zapojujeme část mozku spojenou s vnímáním zvuku i s motorikou (proto se pianista zlepšuje i tehdy, když si procvičovanou skladbu přehrává jen v hlavě). A navíc také oblasti zodpovědné za rozhodování a plánování. Proto si můžeme představit svého tátu místo Franka Sinatry. A proto mohl Beethoven skládat i tehdy, když ohluchl.

Když se vaše pocity překládají do písniček

Asi nikoho nepřekvapí, že písničky, které vás v průběhu dne přepadnou, mívají nějakou spojitost s naším aktuálním prožíváním. Třeba z hlediska textů. Když mi někdo řekne, že vlak jede v 5:35, snad ještě dřív než to je ale strašně brzo mě napadne Nohavicovo Pět třicet pět jednou z pravidelných linek sedm zastávek do Kateřinek. A nemusí jít o asociaci v textech, ale třeba jen v názvu nebo v situaci či emoci, kterou máte s písničkou spojenou.

Mnohem zajímavější je to tehdy, když asociace není úplně přímočará. Někdy vás písnička upozorní na něco, co si možná tak docela neuvědomujete.

Když jedu velmi brzo do práce nebo se velmi pozdě vracím, často si všimnu, že u toho uvnitř poslouchám písničku Glena Hansarda – Iʼll work my fingers to the bones, itʼs gonna be a long one, but Iʼm paying my way (volně přeloženo upracuju si prsty až na kost, bude to dlouhá šichta, ale platím si cestu životem).

V době partnerských těžkostí to zase bylo When your mindʼs made up, thereʼs no point trying to change it – když už ses rozhodl, nemá smysl snažit se to změnit.

Zajímavé je, že verbální asociace fungují i tehdy, když byste si vědomě nikdy nevzpomněli na název písničky ani na její text. Slyšíte větu, kdesi v nevědomí se vám spojí s textem, který vědomě neznáte, a vy si danou melodii začnete třeba pískat.

Takže to musí vždycky něco znamenat?

Reklamní znělky nebo populární skladby jsou prostě tak napsané. Aby byly chytlavé. Aby se melodie dobře pamatovala a uvízla v hlavě. A pak vás ideálně obtěžovala další tři dny. Odtud se asi vzalo označení hudební červ.

Oliver Sacks píše: „Někdy si vybavíte hudbu a představíte si ji, nebo ji dokonce halucinujete, prostě protože se vám líbí. Tak jednoduché to je.“

A někdy možná není žádný důvod. Neurofyziolog Rodolfo Llinás říká, že bazální ganglia v mozku neustále tvoří určitý víceméně náhodný šum. Tu a tam nějaký kousek šumu v podobě konkrétního vzorce unikne do jiných částí mozku, které ho přeloží do nějaké smysluplné podoby, a najednou máme v hlavě melodii ze supermarketu nebo cítíme ohromnou chuť jít hrát tenis. A tak je někdy asi lepší nesnažit se za vším hledat nějaké srozumitelné příčiny.

Hudba v hlavě možná funguje podobně jako sny

Existuje nějaký rozumný důvod k tomu, abychom měli hudební představivost a v hlavě nám hrály melodie, které jsme sami nepřivolali a které v ní vlastně vůbec nechceme?

Podle Williama Jamese je to jen neužitečná lidská nervová podivnost. Psychiatr Anthony Storr k tomu ale říká, že hudba v hlavě snižuje nudu, dělá lidské pohyby rytmičtějšími, odstraňuje únavu. Hudba, kterou si vybavíme z paměti, má na nás stejný pozitivní efekt jako ta, kterou si doopravdy pustíme.

A navíc, jak už jsme psali, může přitáhnout pozornost k potlačeným myšlenkám. Může tak sloužit podobným funkcím jako například sny.

Hlubší ponor do tématu si dopřejeme v článcích Pianistou díky ráně proudem a Kde se v nás bere hudba.